Ministr financí se prý o víkendu podrobil v jednom soukromém sanatoriu ozdravné sprchové proceduře, která by jej měla buď dočista, anebo aspoň do značné míry zbavit stavu připomínajícího fobii.



Pakliže by o ni opravdu jít mělo, bylo by ji možno považovat za jistou odnož tzv. klaustrofobie.

U pana ministra by však nemuselo jít jen o strach z přítomnosti v určitém uzavřeném prostoru (ministerská pracovna), ale souběžně i o úzkostnou reakci na hlasité mediální pochybovaní profesora Klause o vládním balíčku, i o něm samém jako ministrovi. O jeho (ne)schopnostech jako šéfa financí a neochotě škrtat každému kolegovi, až se do něj vejde.

V posledních čtrnácti dnech se pracovní podmínky pana ministra nesmírně ztížily a překročily veškeré červené linie hygienických předpisů a ergonomických zásad.

Možnosti pro zcela běžné osobní úkony – jako jsou například zvednutí ruky, otočení hlavy, pohyb tělem – jsou každým dnem i hodinou omezenější.

Volného prostoru ubývá, ministr je na tom snad i hůře než havíř v uzoučké a nizoučké šachtě se sbíječkou nad hlavou. A je jen otázkou blízkého času, kdy dojde k fatálnímu kolapsu. Kdy krabicová lavina ministra – a použijme spíše eufmismu než kruté realistického slova: pohřbí – zalehne zcela.

Nebýt tzv. ozdravného balíčku vyhlášeného 11. května, minstr by se v nelidských podmínkách, jakým dosud ještě stále čelí, neocitl.

Přesto lze doufat, že ministr psychickou poruchou netrpí, že jeho stav není fobický.
Fobie je charakteristická chorobným strachem (z něčeho). Strach pana ministra chorobný není, prostě má důvodné obavy z následků balíčku.



KDO BY TO ŘEKL, ŽE TAK SPORÝ OZDRAVNÝ BALÍČÍNEK PŘINESE TAKOVOU ZÁPLAVU PROTESTNÍCH BALÍKŮ