„Tak nám zabili Jana,“ vlítla do sednice děvečka. “Kterýho, já znám dva. Jeden slouží u šafáře a druhý dělá drába vrchnosti,“ pravil sedlák a dál si mazal lojem bolavé koleno.


„Toho tlustýho, toho Mistra, co kázal u Betléma. Jel do Kostnice, a tam ho ze trest upálili!“

Asi se leckdo pohoršil, že zavražděného představitele uzurpátorské monarchie, pod níž naši předci úpěli 300 let, dávám troufale na roveň s jednou z největších postav našich dějin, s nesmírně statečným člověkem a iniciátorem církevního obrodného procesu.



Pravda, arcivévoda a kazatel jsou pro nás hodnotově nesouměřitelní. Leda v tom, že smrt každého z nich měla ve své době nedozírné společenské důsledky. Zprvu pro obyvatele střední a západní Evropy. O půl tisícilet později pro daleko širší území – přinesla války a utrpení. Na začátku dvacátého století první světovou, a ve středověku občansko-náboženskou válku.

Paradoxem ovšem je, že i v důsledku krvavých husitských bojů, které Čechy dlouho pustošily, přišly české země o suverenitu, a teprve po ještě krvavější válce v roce 1918 ji znovu získaly.

A tak zatímco Mistr Jan Hus má u nás stovky pomníků s největším sousoším na Staroměstském náměstí v Praze, které se pne do výšky k deseti metrům, arcivévoda se nesmrtelně zapsal do povědomé snad opravdu každého Čecha díky několika Švejkovým slovům z pera Jaroslava Haška.

Zapomeňme na arcivévodu a vraťme se k Mistru Husovi. A zkusme si trochu nekorektně zafantazírovat – ostatně ve velké literatuře i na jevištích se tak zhusta děje, i národní umělci v kusu České nebe zasadili Husa nerealisticky do zvláštní společnosti a tropili si legrácky z ohnivých záležitostí.

Jestliže v divadelním nebi se Hus potkává s dalšími českými velikány, s nimiž by se nikdy „doopravdy“ setkat nemohl – třeba s Tyršem či Komenským – , nemusí být ani vyloučeno, že 6. 7. 1415 brzy po ránu dostal v žaláři dva nové spoluvězně - jistého Orbána a Morawieckého – když sám už byl jednou nohou venku.