Prosím o velké prominutí za následnou citaci údajného výroku slavného Bohumila Hrabala, jenž měl vyslovit – za použití nikoli vančurovských výrazů – jedno závažné poučení.

A sice, že je zcela jedno, zda o někom řeknete, že je ču**n, anebo ču**k, ale není jedno, zda povíte Irán nebo Irák.

Pročpak ta literárně historická exkurse? Protože podobné záměny, nikoli však v názvech států, ale v příjmeních slovutných historiků, a dokonce ve dvou blozích, se zjevným nedopatřením dopustil respektovaný autor MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Při oprávněně sžíravé „recenzi“ jedné z aktuálních výstav v Národním muzeu, jež ukazuje 50. léta v ČSR jako dobu nevídaného pokroku a šťastného rozvoje, uvedl jméno autora tohoto přelomového počinu chybně, nepřesně.

Nikoli však fatálně, že by třeba ze Ševce udělal Krejčího. To jsou přece zcela dvě rozdílné profese.

Autor výstavy má příjmení odvozené, tak říkajíc z čeledi ptáků, přičemž ne-autor s ním zaměněný, má ptačí původ rovněž. Došlo tudíž jen k pochybení v rámci druhu.

Jedno to však opravdu není. V tomto případě neplatí, že pták jako pták.

Historik a pedagog (Jan) S l a v í k už před čtyřiceti lety zemřel a únorové vítězství pracujícího lidu jistě viděl, a na vlastní kůži zažil jinak, než skutečný autor výstavy Michal S t e h l í k.

Tedy po hrabalovsky: Není (u historiků) jedno, jestli se řekne či napíše Slavík nebo Stehlík. Protože pěkným ptáčkem mínil Radkin Honzák jistě toho z nich, o němž W. Matuška jako o slavíkovi (z Madridu) nezpívá.