Šťouralové, které nestranně soudný člověk musí označit za dezimpretátory, si nedají pokoj a 34 let od záčátku sametové revoluce zpochybňují masovost impulsu, jenž 17. 11. 89 vyvolal změnu režimu.

Bédo, to s tím počítačem nepřestaneš ani na státní svátek? Kdyby ses radši koukal v bedně na pohádku, jako já.

-Nemám čas, dělám plánek.

-A čeho, prosím, tě?

-Národní třídy.

-Proč? Ta přece je v každé mapě Prahy.

-Ale ne ta moje. Ta je totiž hypotetická.

-Cože? Jako vymyšlená? Nějaká jiná? Jako by se třeba zbouralo Národní divadlo, kavárna Slávie, ten nový barák vedle paláce Dunaj a snad i palác Metro?

-Jo, chtělo by to třídu trochu provzdušnit, rozšířit, protože natáhnout přes Vltavu se nedá.









-Ty šílíš, Bédo.

-




Co bych šílel, Liduš? Jenom jsem si představil, jak by asi musela být Národní třída široká, kdyby se do ním měli vejít všichni ti, co tvrdí, že tam ten večer 17. listopadu byli.



-Jéžiš, to jsi mi připomněl, že bychom tam mohli jít. Aspoň se podívat. Dneska, když ne tehdy. Nebo ty jsi tam snad toho sedmnáctého byl?

-No nebyl, díky bohu, tenkrát jsem měl na starost veksláky. Taky toho dnešního miliardáře, co sponzoruje kampaně.

A vůbec, co bych tam chodil, když tam nešel ani Fiala?

-Ten je marod.

-A já snad jsem zdravej, když mě po pivču furt pálí žáha? Kdepak, jdi si sama, jestli chceš. Máš to bez rizika, tebe lidi nevypískají jako by vypískali Fialu, i kdyby se tam nechal přinést Pekarovou a
Jurečkou na nosítkách, aby se ukázal.