V řadě „svátečních“ řečí vrcholových politiků se monolog politika na odpočinku M. Zemana vyznačoval nejen tím, že byl poslední, ale i poměrně stručný.


A formálně jednoduchý. Žádné čáry se záběry jako u Babiše, ani posezení na dvorku bungalovu či ve státnické pracovně. Prostě se nechal svým bývalým mluvčím natočit na video ve své jednoduché homo office ve starším domě, kde mívá přijímaci středy.

Nepřekvapivými větami vládní koalici počastoval peprnými přívlastky a odkázal se na svůj projev na Letné těsně po 17.listopadu 89.

Tehdy před miliónovým davem rozcupoval výsledky budování socialismu, dnes přirovnal neschopnost tehdejší vlády k neschopnosti Fialy a jeho sboru.

V samém závěru se Zeman zachoval naopak překvapivě.
Trochu jako kolega exprezident Trump, který těsně po prohraných volbách nepřímo vyzval své zklamané stoupence, aby si to s Kapitolem osobně vyřídili.

Zeman nebyl tak konkrétní, a nevyzýval k lidovému útoku ve žlutých či oranžových vestách na Strakovku, Hrad a Sněmovnu, kdy by opomenul pro něj bezvýznamný Senát, ale byl obecný. Zaštiťoval se při tom Základní listinou lidských práv, která projevy občanské nespokojenosti jako přípustné explicitně uvádí.

A tak bývalý prezident, který velmi často a s takovým gustem během svého desetiletí na Hradě a později zejména v Lánech ohýbal Ústavu, se teď k žádnému ohnutí Základní listiny neuchýlil. Naopak doslova se o ni opřel, když v přípitku občanům popřál:

„Chtěl bych vám, vážení a milí spoluobčané, proto do budoucího roku popřát odvahu k neposlušnosti.“

Byla však ona slova, hodná vůdců světového proletariátu pochopena správně a nebyla snad dokonce účelově dezimpretována?