Exprezident Zeman se v posledních týdnech vyznačuje nebývalou aktivitou. Nejenže pronesl odložené vánoční poselství, kde do nového roku popřál odvahu k občanské neposlušnosti, ale napsal i politický esej.

Na rozdíl od projevu jaksi zapadl, nemluví se o něm, ani nepíše, natož pak s takovou vášní jako o Pavlově euro balónku. Pročpak?

Také proto, že eseje u českých čtenářů nebodují – s výjimkou intelektuální elity a studentů, kteří některé jejich autory čtou povinně a píší o nich či o jejich esejech další seminární eseje.

Některé odvážné noviny sem tam nějakou „esejíčku“ publikují, ale králem v jejich zveřejňování je kupodivu levicové Právo. Ve své pravidelné čtvrteční příloze, kterou mohou pragmatici rovnou vyhodit do tříděného odpadu a čtenáři s doktorskými tituly ve společenských vědách, jsou-li takoví mezi nimi, si esej naopak pozorně prostudují, některé věty si podtrhnou nebo na okraj stránky si udělají poznámky.

A bez legrace, čtení stojí za to. Většinou jde o delší texty, ale nemusí se číst celé - pokud je čtenář netrpělivý, může si očima vybrat to, co ho zaujme.

Napsat esej není jen tak. Buď máte dar od pána Boha jako autoři Havel, Klaus či Masaryk, anebo si esej můžete formálně osvojit při studiu na vysoké škole a také tam eseje povinně psát. Jsou pro to i normativy.

Například na UK: Esej by měl být napsán běžným fontem (např. Times New Roman nebo Calibri) ve velikosti 12, řádkování 1.5, zarovnání do bloku. 9. Rozsah je 5 normostran, přičemž normostranu tvoří 1800 znaků včetně mezer.

Přitom eseje třeba profesorů Přibáně či Bělohradského, ale i většiny dalších autorů jsou rozsáhlejší než pět stran z počítače, někdy i dvojnásobně.

Je jisté, že napsání takových esejů – pokud nejsou hříčkou z IT, což lze u tak vážených osob nejspíš vyloučit – stojí dost námahy a času, i kdyby myšlenky autor sypal z rukávu.

„Měřit“ esej jen počtem znaků by bylo pošetilé, obsah je primární, samozřejmě.

Jde mi jen o to, aby se s pojmem „esej“ operovalo uvážlivě, ne každý text nebo článek esejem je.

Exprezident Zeman, z hlediska „kupeckých počtů“ se nijak nerozmáchl. Vyjádřil se (na necelých dvou normostranách počítačových znaků) pěti sty devadesáti slovy – což by studentům na VŠ neprošlo, ti musí přinést zhruba dvojnásobek.

Ale Miloš Zeman není žádný studentík, a ví se o něm, že píše nerad, raději mluví. Jeho text ovšem není nijak objevný, ani analytický. Jen opakuje, co už měsíce říká, že je tady nová normalizace.

Totéž však píši i jiní, ovšem argumentují do hloubky.

Miloš Zeman nenapsal esej, ale politický text. Jakoby projev, který by v televizi mohl zapůsobit, ale i tam by byl jen souhrnem jeho předchozích vyjádření v médiích.

Zeman se s esejem, s prominutím, moc nemazlil. Nerad to říkám, ale zdá se mi, že je to produkt jeho nepřílišné pracovitosti, povrchnosti a velko-ústnosti. Tím spíš, že jej vydává za esej.