Kolega bloger Petr Janyška v názvu svého textu pokládá otázku, kam se po 31.lednu přesunout. Míní tím samozřejmě psaní blogů. Ne přesun fyzický.

Mám už jistou zkušenost. Nečekal jsem, až tady zavřou vrátka a pozvolna jsem se přesouval. Možností moc není.

V iDnesu, do kterého jsem napsal kdysi několik tisíc (opravdu, přes 6 000)textů, mě po deseti letech vypoklonkovali. Obávali se, že kvůli mým politickým kolážím, kde jsem používal fragmenty v médiích už provařených fotografií, by je mohli žalovat, přičemž právní výklad o „pardonu“ na svolení autorů fotek k použití v kolážích, nechtěli ani slyšet.

Rovněž svými ironickými formulacemi jsem jaksi příslušné pracovníky popuzoval. A to jsem nikdy nenapsal o žádném premiérovi či prezidentovi, že je třeba pošahaný kleptoman či zloděj, hlupák, anebo nedemokratický populista. Ani menšiny jsem neurážel či nenapadal – ať národnostní, sexuální nebo jiné.

A ještě si musím postěžovat, že za blogování mě také vyhodili - respekive neprodložili mi smlouvu v jedné televizi. Majitekům mé psaní vadilo a tak mě tehdejší šéf, později, když ona televize po roce skrachovala, dlouholetý neovnitelný ředitel zpravodajství ČT, "propustil".

Na kritický tón, kdy poměry ani politiky nešetřil, doplatil vynikající autor s nadprůměrnou „čteností“ Josef Havránek. Trpěli mu pak už jen publikování na osobním blogu, ne na stránce přístupné čtenářům po kliknutí „na blogy.“

Vrátit se zpátky tedy nemůžu. Ani jsem se o to nepokoušel, protože i kdybych si stokrát umyl hlavu a byl omilostněn, zase bych do toho spadnul.

Zkouším to i na portále „Vaše věc.“ Tam žádný problém není. I když většina článků je hodně „doleva“, tak projde i jiný obsah a styl. Někomu ovšem může vadit, že čtenářské jádro tvoří socialisté s komunisty. Ovšem takové zlostné výlevy, jako byly v Právu osmdesátých letech, tam nenajdete.

Abych se dostal i do široce „spektrálního“ portálu, začal jsem psát také na Seznam MÉDIUM. Když chcete, automat vás během pár minutek zaregistruje, a můžete začít „bušit“ do klávesnice. A hned také publikovat.

Jenomže na osobním blogu, o němž se nikdo nedozví, dokud editor text nezkontroluje a usoudí, že jej zpřístupní i na hlavní stranu. Zanedlouho z ní však zmizí a dostane se do jedné z četných tematických sekcí. Když editor zváží, že text si můžete strčit za klobouk, nechá vám ho pak viset na osobním blogu.

K revidování textu, a tedy ke zvažování, zda jej pustí do světa a nenechá vám ho de facto jen v šuplíku, dojde až za opravdu dlouho. Tehdy už obsah, pokud je žhavou reakcí na konkrétní jev či událost, aktuální náboj ztratí.

Proto je dobré psát ve stylu slohové práce, a nežít v bludu, že jde o deník, protože příspěvky jsou vesměs ušité jako do týdeníku či velmi pestrého magazínu.

Například teď čekám na editování pětadvacet hodin, od pátku, kdy bylo půl třetí.

Hurá, dostal jsem se na hlavní stránku! To je, jako bych udělal přijímačku do sekce blogerů třetího věku.