Národní buditelka svoji slavnou vzpomínkovou knihu o milované babičce začíná něžnými slovy.“ Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků..“

A teď si představme, že nikoli dnes, ale až třeba za padesát let se do milé mírné tváře dědečka budou rovněž dívat děcka, jako Baruška kdysi do babiččiny líce. A budou chtít slyšet jeho vyprávění.

Obzvlášť v době četných energetických odstávek kvůli obloze bez sluníčka a dlouhému bezvětří, kdy dětské programy nebudou média z úsporných důvodů vysílat a v domech bude víc než chladno.

Proto pamětnická slova zahřejí a potěší dětskou duši.

Už poněkolikáté, jako při četných reprízách slavných seriálů, uslyší dítka slova o dobách pradávných, kdy dědeček byl ještě štramák a marnil čas chozením na nějaké obědy za strávenky, kdežto ony už nikam jít nemusí a jenom jednou měsíčně spolknou vyživovací tabletu s dlouhou dobou uvolňování.

Dědeček si i dnes (L.P. 2074) zavzpomínal na tehdejší podivnost, kdy se prý „psalo“, dokonce rukou, i na nějakých počítačích, aby to psaní mohl číst, kdo chtěl. Což byla pěkná podivnost, protože teď už se používají místo slov obrázkové znaky, ty po jisté azbuce zavedli v Evropě Číňané.