Semilská mozaika jako memento i motiv k diskuzi
V sedmdesátých letech nechali agilní komunisté instalovat na fasádu domu na náměstí v Semilech skleněnou mozaiku o rozměrech cca 4 x 4 metru zobrazující srp, kladivo a rudou hvězdu. Po sametové revoluci byla mozaika překryta reklamním billboardem. Firma platící reklamu ale zkrachovala a za billboard neplatila.
Přesto roky billboard zůstával na místě. Všichni věděli co za ním je, ale zároveň to nikdo řešit nechtěl. V roce 20. výročí sametové revoluce mi toto pokrytectví přišlo už překonané. Reklamu jsme sundali, mozaika byla opatřena nápisem „Co s ní?“ a emailovou adresou, na kterou jsme očekávali návrhy. Zároveň jsme uskutečnili anketu.
Mailů se sešlo kolem sta, anketních lístků se z 1500 vrátilo cca 200. Následně jsme zastupitelstvu předložili varianty k rozhodnutí. Zjednodušeně – znovu překrýt, tentokrát však městským znakem, nebo dotvořit na památník nesvobody, nebo dotvořit doplněním nápisu. Na žádném z řešení se zastupitelstvo ale neshodlo. Ani na podruhé. Emoce byly příliš rozvířeny, názory příliš rozdělovaly. Ale diskuze o zločinech komunismu se vedla.
V loňském roce byla dokončena kompletní rekonstrukce náměstí a dva roky po odhalení pořád mozaika byla jen doplněna transparentem „Co s ní?“. Osobně jsem byl vždy pro dotvoření na památník nesvobody, pro využití této mozaiky k varování před návratem komunismu. Přišlo mi slabošské osekat tyto symboly a tvářit se, že jsme se tím vyrovnali s minulostí, že je tak vše vyřešeno a může být zapomenuto.
Inspirován příkladem Osvětimi jsem navrhl Radě města doplnění mozaiky citátem George Santayana: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“, a tím vytvoření mementa varujícím před návratem komunismu. Zastupitelé tento záměr pochopili a výraznou většinou schválili.
Doplněním varovného nápisu plní mozaika svůj účel. Opačný, než pro který byla v sedmdesátých letech instalována. Jsou připomínány zločiny komunismu, je otevřena diskuze o užívání symbolů totalitních režimů, vyvolává otázky kolemjdoucích.
Přesto roky billboard zůstával na místě. Všichni věděli co za ním je, ale zároveň to nikdo řešit nechtěl. V roce 20. výročí sametové revoluce mi toto pokrytectví přišlo už překonané. Reklamu jsme sundali, mozaika byla opatřena nápisem „Co s ní?“ a emailovou adresou, na kterou jsme očekávali návrhy. Zároveň jsme uskutečnili anketu.
Mailů se sešlo kolem sta, anketních lístků se z 1500 vrátilo cca 200. Následně jsme zastupitelstvu předložili varianty k rozhodnutí. Zjednodušeně – znovu překrýt, tentokrát však městským znakem, nebo dotvořit na památník nesvobody, nebo dotvořit doplněním nápisu. Na žádném z řešení se zastupitelstvo ale neshodlo. Ani na podruhé. Emoce byly příliš rozvířeny, názory příliš rozdělovaly. Ale diskuze o zločinech komunismu se vedla.
V loňském roce byla dokončena kompletní rekonstrukce náměstí a dva roky po odhalení pořád mozaika byla jen doplněna transparentem „Co s ní?“. Osobně jsem byl vždy pro dotvoření na památník nesvobody, pro využití této mozaiky k varování před návratem komunismu. Přišlo mi slabošské osekat tyto symboly a tvářit se, že jsme se tím vyrovnali s minulostí, že je tak vše vyřešeno a může být zapomenuto.
Inspirován příkladem Osvětimi jsem navrhl Radě města doplnění mozaiky citátem George Santayana: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“, a tím vytvoření mementa varujícím před návratem komunismu. Zastupitelé tento záměr pochopili a výraznou většinou schválili.
Doplněním varovného nápisu plní mozaika svůj účel. Opačný, než pro který byla v sedmdesátých letech instalována. Jsou připomínány zločiny komunismu, je otevřena diskuze o užívání symbolů totalitních režimů, vyvolává otázky kolemjdoucích.