Insolvence: jak dopadne nejdůležitější zákon roku?
V České republice je skoro 900 tisíc lidí v exekuci, 500 tisíc z nich v dluhové pasti. Tj. jsou na nich vymáhány dluhy, které nemohou ani při nejlepší vůli do konce svého života splatit. Exekuce ale dopadají i na jejich nebližší, přímo zasažených tak bude určitě více jak 1,5 miliónu. Celé rodiny jsou tak v beznadějné pasti vytlačeny na okraj společnosti do prostoru bez víry v lepší budoucnost a důvěry ve spravedlivý stát.
Těmto lidem je potřeba pomoci.
Někdo může namítnout, že si za to mohou sami, že se neměli zadlužit, že každý musí svoje dluhy platit. To by byla přijatelná námitka, kdyby ale nesplatitelnost dluhu nebyla způsobena i legislativou. Tak jako v devadesátých letech panoval v naší zemi bankovní socialismus, do roku 2016 tady vládl úvěrový Klondike. Z dluhu jedné koruny dokázali věřitelé díky sankcím, poplatkům advokátovi, exekutorovi, udělat i dluh přes 20 tis. Kč. A z desetitisícových dluhů lehce dělali statisícové. Prvotní dluhy se tak staly nesplatitelnými. To už nebylo chybou dlužníka. To bylo chybou špatně nastaveného systému. Ten se už podařilo alespoň částečně opravit tak, aby něco takového už legálně nebylo možné.
Pořád zde ale zůstává půl miliónu lidí v dluhové pasti, ze které se nikdy nedostanou.
Když přišel do sněmovny návrh pana ministra Pelikána na možné oddlužení po sedmi letech, zdálo se, že konečně bude tento problém řešen. Že lidé konečně dostanou šanci uniknout z beznaděje. Při projednání ve sněmovně byl ale poslanci zdánlivě ještě vylepšen tím, že se posunul ke standardní evropské době oddlužení a lhůta pro plné oddlužení byla zkrácena na pět let.
Ale.
Zároveň bylo stanoveno, že po pěti letech v oddlužení, po pěti letech permanentního dohledu insolvenčního správce i věřitelů, po pěti letech života na hranici bídy, bude soud ve chvíli, kdy dlužník nesplatí alespoň 30% svého dluhu, posuzovat, jestli se dlužník choval dost odpovědně, jestli udělal vše myslitelné pro splacení svého dluhu. Soud tak bude úplně zbytečně opakovat práci insolvenčního správce, který je za to samé odpovědný po celou dobu oddlužení. A který má zákonem danou povinnost v případě neodpovědného chování dlužníka navrhnout soudu zrušení možnosti oddlužení kdykoliv v průběhu procesu oddlužení. Tu možnost má i věřitel. Nadbytečné závěrečné posuzování procesu oddlužení soudem zbytečně zatíží soudy a hlavně zcela zpochybňuje celý proces oddlužení. Představa, že dlužník bude pět let v insolvenci, tj. žít na hranici bídy, aby se po pěti letech dozvěděl, že to bylo všechno zbytečné, že mu dluhy zůstávají, dělá z oddlužení jen hypotetickou možnost. Vždyť kdo by se na jistou cestu pěti let života na hranici bídy s nejistým výsledkem vydal?
Zavedení možnosti oddlužení se vyplatí všem. Těch skoro 900 tisíc lidí v exekuci je obrovskou zátěží pro ekonomiku. Nemají důvod legálně pracovat. Nevyplatí se jim to. A tak přecházejí do šedé ekonomiky. A žijí z dávek. A vychovávají své potomky ve stejném způsobu života. Těch 500 tisíc lidí z nich, kteří jsou v dluhové pasti, jsou vyloučeni zcela. A bez naděje. Je v zájmu celé společnosti, aby dostali šanci. Pomůže to ekonomicky – z příjemců dávek se alespoň v některých případech stanou naopak plátci daní. Výhodné je to i pro věřitele – pokud je dnes někdo v dluhové pasti, nemá žádnou motivaci být aktivní a splácet. To se změní. A zcela zásadní je to pro celou společnost. Minimálně 1,5 miliónu lidí, kteří jsou přímo zasaženi exekucemi, kteří jsou vytlačeni na okraj společnosti, kteří nevidí žádnou naději, z jejichž pohledu se proti nim vše spiklo a celá svoboda a demokracie jim může být ukradená, bude mít šanci na nový začátek.
Senát tyto slabiny dokázal vyřešit a do sněmovny vrací zákon ve znění, které pomůže. Které umožní lidem dostat se z dluhové pasti, který posiluje postavení věřitelů, dává jistotu dlužníkům a odbřemeňuje soudy. Už v úterý o něm bude hlasovat poslanecká sněmovna. Snad v této zdánlivě jasné volbě obstojí a senátní návrh podpoří. Zatím to není jisté…
Těmto lidem je potřeba pomoci.
Někdo může namítnout, že si za to mohou sami, že se neměli zadlužit, že každý musí svoje dluhy platit. To by byla přijatelná námitka, kdyby ale nesplatitelnost dluhu nebyla způsobena i legislativou. Tak jako v devadesátých letech panoval v naší zemi bankovní socialismus, do roku 2016 tady vládl úvěrový Klondike. Z dluhu jedné koruny dokázali věřitelé díky sankcím, poplatkům advokátovi, exekutorovi, udělat i dluh přes 20 tis. Kč. A z desetitisícových dluhů lehce dělali statisícové. Prvotní dluhy se tak staly nesplatitelnými. To už nebylo chybou dlužníka. To bylo chybou špatně nastaveného systému. Ten se už podařilo alespoň částečně opravit tak, aby něco takového už legálně nebylo možné.
Pořád zde ale zůstává půl miliónu lidí v dluhové pasti, ze které se nikdy nedostanou.
Když přišel do sněmovny návrh pana ministra Pelikána na možné oddlužení po sedmi letech, zdálo se, že konečně bude tento problém řešen. Že lidé konečně dostanou šanci uniknout z beznaděje. Při projednání ve sněmovně byl ale poslanci zdánlivě ještě vylepšen tím, že se posunul ke standardní evropské době oddlužení a lhůta pro plné oddlužení byla zkrácena na pět let.
Ale.
Zároveň bylo stanoveno, že po pěti letech v oddlužení, po pěti letech permanentního dohledu insolvenčního správce i věřitelů, po pěti letech života na hranici bídy, bude soud ve chvíli, kdy dlužník nesplatí alespoň 30% svého dluhu, posuzovat, jestli se dlužník choval dost odpovědně, jestli udělal vše myslitelné pro splacení svého dluhu. Soud tak bude úplně zbytečně opakovat práci insolvenčního správce, který je za to samé odpovědný po celou dobu oddlužení. A který má zákonem danou povinnost v případě neodpovědného chování dlužníka navrhnout soudu zrušení možnosti oddlužení kdykoliv v průběhu procesu oddlužení. Tu možnost má i věřitel. Nadbytečné závěrečné posuzování procesu oddlužení soudem zbytečně zatíží soudy a hlavně zcela zpochybňuje celý proces oddlužení. Představa, že dlužník bude pět let v insolvenci, tj. žít na hranici bídy, aby se po pěti letech dozvěděl, že to bylo všechno zbytečné, že mu dluhy zůstávají, dělá z oddlužení jen hypotetickou možnost. Vždyť kdo by se na jistou cestu pěti let života na hranici bídy s nejistým výsledkem vydal?
Zavedení možnosti oddlužení se vyplatí všem. Těch skoro 900 tisíc lidí v exekuci je obrovskou zátěží pro ekonomiku. Nemají důvod legálně pracovat. Nevyplatí se jim to. A tak přecházejí do šedé ekonomiky. A žijí z dávek. A vychovávají své potomky ve stejném způsobu života. Těch 500 tisíc lidí z nich, kteří jsou v dluhové pasti, jsou vyloučeni zcela. A bez naděje. Je v zájmu celé společnosti, aby dostali šanci. Pomůže to ekonomicky – z příjemců dávek se alespoň v některých případech stanou naopak plátci daní. Výhodné je to i pro věřitele – pokud je dnes někdo v dluhové pasti, nemá žádnou motivaci být aktivní a splácet. To se změní. A zcela zásadní je to pro celou společnost. Minimálně 1,5 miliónu lidí, kteří jsou přímo zasaženi exekucemi, kteří jsou vytlačeni na okraj společnosti, kteří nevidí žádnou naději, z jejichž pohledu se proti nim vše spiklo a celá svoboda a demokracie jim může být ukradená, bude mít šanci na nový začátek.
Senát tyto slabiny dokázal vyřešit a do sněmovny vrací zákon ve znění, které pomůže. Které umožní lidem dostat se z dluhové pasti, který posiluje postavení věřitelů, dává jistotu dlužníkům a odbřemeňuje soudy. Už v úterý o něm bude hlasovat poslanecká sněmovna. Snad v této zdánlivě jasné volbě obstojí a senátní návrh podpoří. Zatím to není jisté…