Současná debata o našem členství v Evropské unii je zastřena nespočtem mýtů a polopravd. Na tomto neutěšeném stavu neseme svou nezpochybnitelnou vinu i my politici. S trochou nadsázky se dá tvrdit, že pro jedny představuje EU nesmiřitelného soupeře, zatímco pro druhé zůstává vzorem všech ctností.

Ve vztahu k evropské politice naší vlády bych se pak nebál rovnou tvrzení, že situace je nesmírně vážná, ba přímo kritická. Karamboly naší současné evropské politiky již v dlouhodobém horizontu ohrožují samotnou pozici České republiky v procesu další evropské integrace. Tato politika se vyznačuje bezbřehou bezkoncepčností, neschopností pružně reagovat na aktuální výzvy a problémy, či se přímo podílet na formulování pozitivní agendy na evropské úrovni. Samostatnou kapitolou je pak smutná skutečnost, že se naše evropská politika často ocitá ve vleku mocenských rozporů uvnitř vládní koalice a bojů mezi frakcemi v rámci jednotlivých stran, které tuto koalici tvoří. Dlouhodobé nadstranické národní priority jsou podřizovány partikulárním, často krátkozrakým a sobeckým zájmům jednotlivých politických aktérů.

Vládní politika vůči EU, či spíše její absence, je pak právě důsledkem této až místy absurdní debaty uvnitř společnosti.

Současné debatě o EU u nás dominují především protievropské síly a zastánci integrace jsou označováni nálepkou „eurohujeři“. Euroskeptické kruhy se uchylují ke zkratkovitém zkreslování situace a hovoří o „diktátu z Bruselu“, o „ztrátě naší národní suverenity“, „komplotu velkých zemí na úkor malých“ atd. Problémem je, že pokud se snažíte s těmito názory věcně a odborně polemizovat, což si, jak si troufám tvrdit každý zastánce myšlenky evropské integrace, měl mnohokrát šanci trpce vyzkoušet, máte mizivou šanci těmto podbízivým sloganům efektivně oponovat.

Zároveň je třeba říci, že i zastánci evropské integrace mohou někdy podléhat zcela nekritickému pohledu na EU a jakýkoliv protiargument odbývat strohým tvrzením, že v Bruselu to přece vědí nejlépe. Domnívám se, že je na místě i pro toho nejzarytějšího zastánce Unie čas od času být schopen vlastní sebereflexe a ukázat dostatečnou míru pokory, a být tak zároveň připraven trpělivě vysvětlovat a věcně argumentovat.

Dobrým příkladem v tomto ohledu je politické pření o tom, zdali by měla Česká republika přistoupit k Fiskálnímu paktu. Ve vypjaté atmosféře, která se kolem smlouvy vytvořila, se úplně vytratila podstata celého sporu. V důsledku se tak občanští demokraté až hystericky zapřísahali smlouvu v jakékoliv podobě smést se stolu, aniž by brala na zřetel fakt, že tento pakt svým důrazem na tvrdou fiskální disciplínu ve skutečnosti naprosto odpovídá politickému přesvědčení ODS a jim podobným pravicovým stranám v Evropě. Sociální demokraté se pak ocitli v roli obránců této smlouvy, avšak argument socialistů, že smlouvu je nutno doplnit o opatření na podporu růstu ekonomiky a že nám hrozí naprostá izolace uvnitř Unie, naprosto zanikly.

Stále se proto nemohu ubránit dojmu, že celá debata o naší evropské politice zůstává v zajetí úvah o tom, zda má naše členství v Evropské unii smysl či ne. Od vstupu České republiky do EU, na jehož dlouholetém vyjednávání se podílely jak levicové, tak pravicové vlády, uplynulo však již sedm let. Není se proto čemu divit, že naši zahraniční partneři často hodnotí českou evropskou politiku jako příliš negativistickou a bez náznaku pozitivního přístupu či nastolování nových agend. Aby mohla být vedena korektní a smysluplná debata o naší politice v EU, je podle mého názoru potřeba zdůrazňovat dva momenty našeho působení v Unii.

Za prvé, musíme se jasně vymezit vůči zbytečnému „strašením Bruselem“. Je třeba také jasně říci, jaké jsou alternativy našeho členství. V případě, že by Česká republika nebyla členem EU, neměla by možnost ovlivňovat rozhodování uvnitř Unie. Většina států Evropy by si pak prosazovala politiku řízenou striktně jejich národními zájmy s nulovým ohledem na své sousedy.

Opravdu si v Evropě přejeme návrat principu „každý stát sám za sebe“, v mnohem podobného období mezi dvěma světovými válkami?

Za druhé, musíme jasně a nekompromisně upozorňovat na chyby našich politiků: Nejsme „bezmocní“ ve vleku evropských byrokratů, jak se nám kdosi snaží namluvit. Většina rozhodnutí musí být schválena Radou EU, kde je náš souhlas, respektive souhlas našich představitelů, nezbytný k fungování Unie a k přijímání zásadních rozhodnutí. Jsme (či naši zástupci jsou) tedy přímo zodpovědní za rozhodnutí, která jsou přijímána. Ptejme se v této souvislosti, proč nejsme schopni efektivně lobbovat a prosazovat naše lidi na pozice v evropských strukturách. Upozorňujme na to, že naši ministři nejsou často schopni jednat na evropské úrovni, či dokonce přímo ignorují zasedání v Bruselu, kde se o různých důležitých věcech jedná. Je naprosto trestuhodné pro jakéhokoliv člena vlády tvrdit, že on přece do Bruselu jezdit nebude, protože tam už je vše předjednáno. To jen dokazuje, že dotyčný politik naprosto nepochopil jako mimořádnou schopnost ovlivňovat chod Unie má prostřednictví existujících mechanizmů.

Pojďme se proto raději bavit o tom, jak můžeme nejlépe zhodnotit, a zanechme zbytečného politikaření.