Evropská obranná spolupráce má smysl a může být jedním z řešení současných problémů v české armádě včetně klesajících výdajů na obranu. Současná česká vláda bohužel k obranné rovině evropské spolupráce často přistupuje se stejnou nedůvěrou a předsudky jako ke zbytku evropského projektu. To může v důsledku vést až k tomu, že nebudeme moci nejenom ovlivňovat budoucí formy spolupráce, ale především z nich těžit.

Za poměrně mizivého zájmu médií – a o to menšího zájmu ze strany současné vlády – proběhla zpráva o setkání ministrů zahraniční EU koncem září ve Varšavě. U této příležitosti ministři z jedenácti členských států představili návrh na prohloubení evropské integrace a mimo jiné vyzvali k posílení role EU v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Pochopitelně český ministr se jednání neúčastnil, neboť, jak je již dobrým zvykem, česká vláda raději preferuje okázalejší vystoupení v podobě trucovitého odmítání fiskální unie po boku Velké Británie. O přínosu takovéhoto jednání pro české zájmy lze pouze pochybovat. Česká pozice dobře vyniká v kontrastu s rozhodnutím našeho polského souseda, který se na tomto zářijovém setkání ústy ministra zahraničí Sikorského postavil za posílení zahraniční a bezpečnostní spolupráce na evropské úrovni. Přestože Polsko donedávna patřilo spíše do tábora euroskeptiků, v poslední době dává jasně najevo, že vidí svou budoucnost v integrované Evropě, a to i v oblasti bezpečnosti.

Užší obranná spolupráce není luxus, ale stává se nezbytností. Nejenom vlivem finanční krize, která nutí mnohé evropské státy krátit výdaje na obranu, se pro řadu vlády stává z dlouhodobého hlediska nemyslitelné provozovat finančně nákladné zbrojní systémy samostatně. Vzpomeňme například složitou a stále nedořešenou otázku budoucnosti českého nadzvukového letectva.

Evropa má v současné době téměř dva miliony vojáků, z toho však jen pár desítek tisíc je opravdu schopných působit v náročnějších vojenských operacích. Výdaje jednotlivých zemí na vědu a výzkum se navíc často tříští, neboť evropské státy nezávisle na sobě podporují podobné zbrojní projekty. Možnosti společného pořizování drahých zbrojení systémů s cílem získat výhodnější podmínky jsou zatím bohužel spíše výjimkou. Poměrně výstižně charakterizoval situaci švédský generál Hakan Syrn po zasedání vojenských představitelů členských zemí EU v Bruselu, které proběhlo počátkem tohoto měsíce. Švédský generál se pozastavil na tím, že ve výzbroji evropských států nadále figurují velice různorodé modely vojenské techniky. Podle Serena není dlouhodobě udržitelné, aby evropské státy i do budoucna vyráběly dvanáct různých modelů obrněných transportér a měly ve výzbroji čtyři typy bojových letounů.


Nástroje ke spolupráci máme, tak se je snažme využít. EU se za minulou dekádu podařilo vytvořit celou řadu nástrojů a mechanismů k podpoře obranné spolupráce mezi členskými státy. Těmto snahám vévodí Evropská obranná agentura, která má za úkol koordinovat jednotlivé zbrojní projekty. Zároveň se EU snaží omezit regulace trhu s některými vojenskými materiály po vzoru jednotného trhu s cílem dosáhnout jednodušší spolupráce zbrojařských firem napříč Evropou, včetně toho, aby se tyto firmy mohly ucházet o zakázky v jiných členských státech. Vytváření vhodného legislativního rámce a podpora ze strany členských států je proto klíčová.

Hlubší spolupráce v rámci EU není odklonem od NATO ani není namířena proti spolupráci s USA. Kritici evropské cesty rádi tvrdí, že obraná spolupráce pod taktovkou EU oslabuje NATO. To není pravda. Evropská unie, pokud chce mít silnější slovo ve světě, musí mít i adekvátní schopnosti. Tak například v případě krizových situací ve svém sousedství nemůže vždy Evropa spoléhat na Spojené státy. EU má tak možnost se stát pro USA i důvěryhodnějším partnerem. Připustíme-li, že USA budou pokračovat v určitém přesouvání zájmu z Evropy do asijsko-pacifické oblasti, pak se dá předpokládat, že otázka vlastní odpovědnosti se stane pro Evropu ještě akutnější.

Samozřejmě, že hlubší spolupráce v oblasti obrany má spoustu překážek, nevyjímaje tak zásadní otázky, jako je národní suverenita či různé, a těžko sladitelné časové cykly, podle kterých u jednotlivých evropských armád probíhá obměna vojenského vybavení. Přestože jsou velké projekty a společné akvizice zatím spíše hudbou budoucnosti, rozvíjí se již slibná spolupráce v celé řadě nejrůznějších odvětví. Společná cvičení posádek vrtulníků, rozvoj schopností tankování za letu nebo zřizování polních nemocnic jsou jen některými z příkladů společného úsilí. Bohužel, nebo bohudík, se vlivem klesajících výdajů na obranu ukazuje, že jedinou cestou, jak si budou moci evropské armády dovolit udržet vysoký standard výzbroje, je podpora ještě užší spolupráce, než tomu bylo doposud. Přehlížet či záměrně ignorovat tyto trendy je neprozíravé a bude velkou výzvou pro jakoukoliv vládu se pokusit mechanismy evropské bezpečnostní spolupráce využít pro budoucí rozvoj českých ozbrojených sil.