Čekání na nového ministra obrany
V zápalu prezidentské kampaně může lehce zapadnout podstatný fakt, že post ministra obrany zůstává stále neobsazen, poté co v prosinci byla ze své funkce odvolána Karolína Peake – nenadále, jak nenadále do ní byla jen několik dní předtím jmenována.
Premiér Nečas se sice rozhodl sám formálně převzít otěže resortu, nicméně i největšímu optimistovi musí být jasné, že se pod tíhou dalších povinností může ministerstvu věnovat jen okrajově. A osoba ministra opravdu chybí. Přestože nepřestáváme být ujišťováni, že návratem ještě donedávna profesionálního vojáka generála Vlastimila Picka do pozice prvního náměstka se situace na obraně vyřešila, je situace mnohem složitější.
Ministr na rozdíl od svého prvního náměstka má z titulu své funkce odpovídající mandát, který mu umožňuje přijímat konečná a závazná rozhodnutí v oblasti plánování a implementace obranné strategie a bezpečnostní politiky státu. Politický mandát dále umožňuje ministrovi lépe prosazovat a hájit zájmy svého resortu, a to nejen v rámci vlády, ale i navenek. Navíc vinou současného bezvládí na ministerstvu obrany se vytrácí otázka, kdo vlastně nese břímě politické odpovědnosti za dění v resortu. Představy, že tou osobou je právě ministerský předseda, se z výše popsaných důvodů musí jevit jako více než iluzorní.
Současně je třeba se ptát, zdali je zaručeno adekvátní zastupování ministerstva na mezinárodních fórech s našimi spojenci a partnery. První náměstek tak například může jen těžko doufat, že bude přijímán jako adekvátní zástupce naší země na pravidelných schůzkách ministrů obrany NATO.
Děje se tak v době, kdy se chystá řada významných setkání, kde bude potřeba, aby ČR byla silně zastoupena. Jednání o vojenské spolupráci se Slovenskem a podpisu dlouho připravované smlouvy o zřízení mezinárodního vrtulníkového výcvikového centra na našem území jsou jen jedním z mnoha příkladů, které podtrhují naléhavost co možná brzkého obsazení postu ministra.
V této souvislosti pak lze jen doufat, že absence ministra obrany v závěrečné fázi jednání se Švédskem o prodloužení pronájmu nadzvukových letadel typu JAS-39 Gripen tyto beztak složité rozhovory dál příliš nezkomplikuje. Od nového ministra se též očekává urychlené řešení personální situace v resortu, jež zůstává jakýmsi trpkým mementem několikadenního ministrování paní Peake. A to nebude jednoduchý úkol. Ministr bude muset mimo jiné obsadit pozici osoby odpovědné za armádní zakázky, a předejít tak neutichajícím spekulacím ohledně možného návratu odvolaného generála Bulanta. Netřeba připomínat, že právě ten je spojován mimo jiné se zpackaným nákupem uniforem pro příslušníky ozbrojených sil.
Zlí jazykové by mohli namítat, že za premiérovým otálením ve výběru nového šéfa obrany je personální vyprázdněnost stran koalice, kde najít civilního odborníka a schopného manažera v jedné osobě je zjevně nad její síly.
Navíc pnutí uvnitř koalice o to, která ze stran by měla resort ovládnout, rychlosti procesu hledání vhodného kandidáta nepřispívá. Nelehká situace v ozbrojených složkách nicméně rozhodné a promptní jednání vyžaduje.
Komentář vyšel v Právu 16.1.
Premiér Nečas se sice rozhodl sám formálně převzít otěže resortu, nicméně i největšímu optimistovi musí být jasné, že se pod tíhou dalších povinností může ministerstvu věnovat jen okrajově. A osoba ministra opravdu chybí. Přestože nepřestáváme být ujišťováni, že návratem ještě donedávna profesionálního vojáka generála Vlastimila Picka do pozice prvního náměstka se situace na obraně vyřešila, je situace mnohem složitější.
Ministr na rozdíl od svého prvního náměstka má z titulu své funkce odpovídající mandát, který mu umožňuje přijímat konečná a závazná rozhodnutí v oblasti plánování a implementace obranné strategie a bezpečnostní politiky státu. Politický mandát dále umožňuje ministrovi lépe prosazovat a hájit zájmy svého resortu, a to nejen v rámci vlády, ale i navenek. Navíc vinou současného bezvládí na ministerstvu obrany se vytrácí otázka, kdo vlastně nese břímě politické odpovědnosti za dění v resortu. Představy, že tou osobou je právě ministerský předseda, se z výše popsaných důvodů musí jevit jako více než iluzorní.
Současně je třeba se ptát, zdali je zaručeno adekvátní zastupování ministerstva na mezinárodních fórech s našimi spojenci a partnery. První náměstek tak například může jen těžko doufat, že bude přijímán jako adekvátní zástupce naší země na pravidelných schůzkách ministrů obrany NATO.
Děje se tak v době, kdy se chystá řada významných setkání, kde bude potřeba, aby ČR byla silně zastoupena. Jednání o vojenské spolupráci se Slovenskem a podpisu dlouho připravované smlouvy o zřízení mezinárodního vrtulníkového výcvikového centra na našem území jsou jen jedním z mnoha příkladů, které podtrhují naléhavost co možná brzkého obsazení postu ministra.
V této souvislosti pak lze jen doufat, že absence ministra obrany v závěrečné fázi jednání se Švédskem o prodloužení pronájmu nadzvukových letadel typu JAS-39 Gripen tyto beztak složité rozhovory dál příliš nezkomplikuje. Od nového ministra se též očekává urychlené řešení personální situace v resortu, jež zůstává jakýmsi trpkým mementem několikadenního ministrování paní Peake. A to nebude jednoduchý úkol. Ministr bude muset mimo jiné obsadit pozici osoby odpovědné za armádní zakázky, a předejít tak neutichajícím spekulacím ohledně možného návratu odvolaného generála Bulanta. Netřeba připomínat, že právě ten je spojován mimo jiné se zpackaným nákupem uniforem pro příslušníky ozbrojených sil.
Zlí jazykové by mohli namítat, že za premiérovým otálením ve výběru nového šéfa obrany je personální vyprázdněnost stran koalice, kde najít civilního odborníka a schopného manažera v jedné osobě je zjevně nad její síly.
Navíc pnutí uvnitř koalice o to, která ze stran by měla resort ovládnout, rychlosti procesu hledání vhodného kandidáta nepřispívá. Nelehká situace v ozbrojených složkách nicméně rozhodné a promptní jednání vyžaduje.
Komentář vyšel v Právu 16.1.