Minulou sobotu jsme si připomínali sedmdesáté výročí bitvy u Sokolova, kde významnou měrou do bojů na východní frontě poprvé zasáhli českoslovenští vojáci. U Sokolova prokázali tito muži a ženy obrovské osobní kvality a my ostatní bychom to měli být schopni náležitě ocenit.

Dne 8. března roku 1943 zaútočily krátce po poledni německé tanky v doprovodu pěchoty na vesnici Sokolovo nedaleko ukrajinského Charkova. Německé jednotky se pokoušely o prolomení obranné linie Rudé armády. Pokud by uspěly, pokračovala by jejich protiofenziva a situace na východní frontě by se mohla výrazně zkomplikovat.

Bylo tomu něco málo přes rok, co ve městě Buzuluk vznikl 1. československý pěší prapor. Koncem ledna 1943 opustilo Buzuluk pod velením plukovníka Ludvíka Svobody téměř tisíc mužů a žen, příslušníků 1. československého pěšího praporu v SSSR. Následující téměř měsíc se přesouvali do města Charkov. Přes původní předpoklad, že bude prapor ponejprv ponechán v záloze, dostali Čechoslováci pod tlakem nečekaného zhoršení situace na frontě možnost prokázat svoji připravenost. Jejich úkolem bylo udržet obrannou linii na přiděleném úseku řeky Mža.

Reálným dopadem válečných bojů však nebyly jen výsledky na frontě – vítězství či prohra v bitvě, postup či ústup vojsk. Je třeba mít na paměti, že ač byla bitva u Sokolova prvním velkým úspěchem 1. československého praporu, téměř devadesát příslušníků zde zahynulo. Odhaduje se však, že Němci přišli o několik stovek vojáků a téměř dvacet tanků. Československý prapor musel sice ještě dále ustupovat, neboť Němcům se podařilo znovudobýt blízký Charkov a hrozilo obklíčení. Avšak hrdinství projevené tváří v tvář převaze nepřítele dodalo Čechoslovákům sílu do dalších bitev, které je ještě měly čekat, a získalo jim respekt jejich spolubojovníků.

Bitva u Sokolova byla dalším z okamžiků, kdy tehdejší Čechoslováci ukázali, že jsou národem, který se s nacistickou okupací nesmířil. Vedle atentátu na Reinharda Heydricha a hrdinství českých letců v Anglii je i bitva o Sokolovo důležitým československým mezníkem v druhé světové válce.

Když se dnes ohlédneme za obdobím druhé světové války, neměli bychom zapomínat, že největší bitvy tohoto konfliktu byly svedeny na východní frontě. Bylo to právě zde, kde byla síla wehrmachtu zlomena. Sokolovem však pro příslušníky československých jednotek trnitá cesta zpět do vysněné vlasti teprve začínala: Kyjev, boje o Dněpr, Bílá Cerekev, karpatsko-dukelská operace a osvobozování Československa. Více než dva roky nelítostných bojů. A s tím i dlouhá cesta lemovaná hroby tisíců hrdinů, kteří neváhali položit svůj život za svoji vlast.

Ovšem nestačí jen vyjádřit náš vděk a podporu, když máme konkrétní závazky vůči těm, kteří svou statečností bojovali za naši budoucnost. Českoslovenští veteráni jsou ti, jimž bychom měli děkovat a jichž bychom si měli vážit. Svoboda České republiky je pro každého z nás nepochybně důležitá, proto je třeba si uvědomit, komu za ni vděčíme, a náležitě si těchto hrdinů vážit, aby se jim dostávalo úcty i v jejich pokročilém věku. Často tak o pravém stavu vyspělosti společnosti vypovídá právě to, jak si dokáže vážit těch, kteří pro ni neváhali riskovat to nejcennější – vlastní život.

Článek v upravené podobě vyšel v dnešním vydáni deníku Právo (12.3.)