V těchto dnech si opět připomínáme celosvětově významnou událost - konec druhé světové války v Evropě. Tento šestiletý konflikt zasáhl do života většiny světové populace a stál život desítky milionů vojáků a civilistů. Ale kdy „to“ vlastně skončilo? Jak si vysvětlit, že se nám ze dne na den – přesněji řečeno, z roku 1991 na rok 1992 – změnilo datum nacistické kapitulace, a tedy konce druhé světové války v Evropě? Stejně jako se lišila interpretace data německé kapitulace, lišil se často i pohled na hrdinství a válečné zásluhy.

I když by se mohlo zdát, že je rozdíl jednoho dne v porovnání s válečnými hrůzami zanedbatelný, představuje tento jeden den v celém svém kontextu velmi zkreslený pohled na druhou světovou válku, jakož i na veškeré události světových dějin a mezinárodní politiky, který nám byl podsouván bývalým režimem. A právě zde, u záměrného dlouhodobého opomíjení hrdinských činů bojovníků západní fronty, narážíme na lidské tragédie způsobené ignorancí hrdinství našich válečných veteránů a jejich nesporných zásluh o vlast.

S pádem komunistického režimu společnost začala objevovat hrdiny západní fronty. Zdálo se, že vše konečně směřuje ke spravedlnosti. Bohužel tomu tak ne vždy bylo – jakoby najednou existovali jen tito hrdinové a ti, kteří byli oceněni za minulého režimu, tedy vojáci bojující za svobodné Československo na východní frontě, najednou pozbyli významu. Fakt, že někdo nasazuje to nejcennější, co má, tedy svůj vlastní život, pro naši vlast, která ho za to v lepším případě ignoruje, je absurdní a velmi smutné, ať již bojoval kdekoli. I v současnosti vojáci Armády ČR hájí naše zájmy v zahraničí, mimo jiné plněním spojeneckých závazků, k nimž jsme se pro naše bezpečí a schopnost čelit současným i budoucím hrozbám zavázali. Může se zdát, že vojenské konflikty v 21.století se nás díky své geografické odlehlosti dotýkají jen málo. Vysvětlovat přínos našeho zapojení do mezinárodních operací je často složité a nezřídka podléhá mediálním zkratkám. Stačí vzpomenout Mali či Afghánistán. Je možné se setkat i s argumentem, že naši vojáci za své nasazení v zahraničí dostávají dobře zaplaceno. Může však těmto vojákům jakýkoliv „finanční odměna“ kompenzovat rizika zranění či smrti, odloučení od rodiny a enormního emočního vypětí, jímž jsou dnes a denně vystavováni?

Přestože je naprosto pochopitelné polemizovat s důvody zapojení České republiky do té či oné vojenské operace, nemění to nic na faktu ohromné statečnosti a odhodlání vojáků v uniformě, kteří jsou jako tolikrát v minulosti ochotni riskovat vlastní životy ve službě pro stát.

Pokud má historie vést k poučení, jak je možné, že se o hrdinství těchto mužů a žen opět tak málo hovoří? Nedluží naše společnost více uznání těm, již při nasazení přišli například k vážnému úrazu, který navždy změnil život nejen jim, ale i jejich rodinám? Ne nadarmo se říká, že nesporným znakem vyspělosti společnosti je to, jak si dokáže vážit právě těch, kteří se za ni neváhali obětovat. Přestože svou nepopiratelnou roli musí sehrát stát, především v otázce materiálního zajištění válečných veteránů a jejich začlenění zpět do civilního života, je samozřejmě na svědomí každého z nás, jak se jim rozhodneme prokázat úctu.