Den válečných veteránů - nesmíme zapomenout!
Dnes 11. listopadu si na mnoha místech ve světě připomínají Den válečných veteránů. Od roku 2001 si tento den připomínáme jako významný i v České republice. Máme tak možnost uctít oběti a osobní hrdinství českých účastníků válečných konfliktů.
Ve světě je tradice 11.listopadu často spojována s podpisem příměří na západní frontě v roce 1918. První světová válka s sebou přinesla do té doby nevídané ztráty na lidských životech a všeobecnou destrukci, a je proto pochopitelné, že si mnohé země zvolily právě datum příměří k připomenutí svých padlých. Kromě různých pietních a charitativních akcí se symbolem Dne veteránu stal rudý květ vlčího máku. Zisk z prodeje květů vlčího máku následně putuje na podporu válečných veteránů.
U nás se Den válečných veteránů vztahuje na účastníky všech válečných konfliktů včetně těch novodobých. V ČR žije necelých 1200 veteránů z druhé světové války a přes 12 tisíc vojáků vyslala česká armáda do zahraničních misí.
Tak jako naši legionáři z první světové války či Češi, kteří bojovali proti nacistickému Německu, naši úctu a uznání si zasluhují i váleční veteráni z novodobých konfliktů. Vojáci Armády ČR hájí naše zájmy v zahraničí a pomáhají plnit naše spojenecké závazky, k nimž jsme se pro zajištění naší bezpečnosti zavázali.
K veteránům ze známých konfliktů jako například Kuvajt, Afghánistán či Mali se řadí například i vojenští pozorovatelé, kteří působili v misích OSN a OBSE po celém světě. Na mezinárodních operacích pro udržení míru se podíleli často ve složitých podmínkách a vystaveni obrovskému nebezpečí. Ani oni nesmí být opomenuti.
Vysvětlovat přínos našeho zapojení do mezinárodních operací je občas složité. Stačí vzpomenout na debatu ohledně zapojení českých vojáků do evropské mise v africkém Mali. Může se lehce zdát, že vojenské konflikty v 21. století se nás kvůli své geografické odlehlosti a komplikovanému vývoji dotýkají jen málo.
Nicméně rozhodnutí vyslání vojáků do zahraničí stále zůstává na bedrech volených politiků. Úkol vysvětlovat a srozumitelně odůvodnit zapojení našich vojáků do zahraničních misí je proto v první řadě úkolem naší politické reprezentace, která musí s veřejností tuto diskuzi vést.
Takovéto polemiky by však neměly zastřít fakt, že ohromná osobní statečnost a ochota riskovat vlastní život jednotlivých českých vojáků ve službě pro stát zůstává něčím, co se má připomínat a zasluhuje si naše hluboké uznání.
Jsem proto přesvědčen, že dnešek by měl pro každého z nás být nejen připomenutím obrovského odhodlání a osobní statečnosti válečných veteránů, ale i výzvou k zamyšlení, nakolik jako česká společnost dokážeme tyto činy náležitě ocenit.
Ve světě je tradice 11.listopadu často spojována s podpisem příměří na západní frontě v roce 1918. První světová válka s sebou přinesla do té doby nevídané ztráty na lidských životech a všeobecnou destrukci, a je proto pochopitelné, že si mnohé země zvolily právě datum příměří k připomenutí svých padlých. Kromě různých pietních a charitativních akcí se symbolem Dne veteránu stal rudý květ vlčího máku. Zisk z prodeje květů vlčího máku následně putuje na podporu válečných veteránů.
U nás se Den válečných veteránů vztahuje na účastníky všech válečných konfliktů včetně těch novodobých. V ČR žije necelých 1200 veteránů z druhé světové války a přes 12 tisíc vojáků vyslala česká armáda do zahraničních misí.
Tak jako naši legionáři z první světové války či Češi, kteří bojovali proti nacistickému Německu, naši úctu a uznání si zasluhují i váleční veteráni z novodobých konfliktů. Vojáci Armády ČR hájí naše zájmy v zahraničí a pomáhají plnit naše spojenecké závazky, k nimž jsme se pro zajištění naší bezpečnosti zavázali.
K veteránům ze známých konfliktů jako například Kuvajt, Afghánistán či Mali se řadí například i vojenští pozorovatelé, kteří působili v misích OSN a OBSE po celém světě. Na mezinárodních operacích pro udržení míru se podíleli často ve složitých podmínkách a vystaveni obrovskému nebezpečí. Ani oni nesmí být opomenuti.
Vysvětlovat přínos našeho zapojení do mezinárodních operací je občas složité. Stačí vzpomenout na debatu ohledně zapojení českých vojáků do evropské mise v africkém Mali. Může se lehce zdát, že vojenské konflikty v 21. století se nás kvůli své geografické odlehlosti a komplikovanému vývoji dotýkají jen málo.
Nicméně rozhodnutí vyslání vojáků do zahraničí stále zůstává na bedrech volených politiků. Úkol vysvětlovat a srozumitelně odůvodnit zapojení našich vojáků do zahraničních misí je proto v první řadě úkolem naší politické reprezentace, která musí s veřejností tuto diskuzi vést.
Takovéto polemiky by však neměly zastřít fakt, že ohromná osobní statečnost a ochota riskovat vlastní život jednotlivých českých vojáků ve službě pro stát zůstává něčím, co se má připomínat a zasluhuje si naše hluboké uznání.
Jsem proto přesvědčen, že dnešek by měl pro každého z nás být nejen připomenutím obrovského odhodlání a osobní statečnosti válečných veteránů, ale i výzvou k zamyšlení, nakolik jako česká společnost dokážeme tyto činy náležitě ocenit.