Spor mezi stoupenci vědecké medicíny a stoupenci homeopatie nekončí. „Čas pro další testy vypršel. Nyní nadešla doba, aby lékaři čestně informovali své pacienty o tom, že homeopatie člověku od jeho problémů nepomůže.“, píše se ve studii, zveřejněné v prestižním lékařském časopise The Lancet.

Podle autorů je homeopatie nevědecká a její účinky jsou totožné s účinky placeba. „Homeopatie se zrodila z vědy. Každým dnem postupujeme díky vědě v našich výzkumech kupředu s cílem dosahovat stále větší účinnosti našich léků. Současnost není dobou pochyb ani sektářství, ale systematického výzkumu možností a hranic homeopatických přípravků u všech onemocnění“, oponuje Christian Boiron, prezident společnosti Boiron, vyrábějící homeopatické přípravky. Homeopatie je podle něj vědecká a má plné právo existence na poli biotechnologické medicíny. Na čí straně je pravda?

S homeopatií se často setkávám ve své psychosomatické ordinaci. Snažil jsem se pochopit, v čem tkví její léčebné úspěchy. Základní principy homeopatie: podobné léčí podobným a léčba nekonečně malými dávkami, jsou pro biotechnologickou medicínu naprosto nepřijatelné. Jak je ale potom možné, že se jí ve světě věnuje na 150 000 lékařů a chválí ji téměř 300 milionů pacientů? Jak je možné, že u mnoha zdravotních obtíží skutečně pomáhá?

Možná, že si za to může sama biotechnologická medicína. Její přísná orientace na objektivní příčiny zdravotních obtíží a přehlížení souvislostí života pacienta ji zavedla do slepé uličky. V roce 2001 zveřejnil prestižní lékařský časopis British Medical Journal studii, ve které se poprvé objevil termín „medicínsky nevysvětlitelné choroby“. Jde o početnou skupinu pacientů, kteří vyhledávají lékaře s typickými tělesnými problémy, jakými jsou bolesti hlavy a zad, závratě, bolesti břicha, pocity dechové tísně, zažívací problémy, únava a řada dalších obtíží. Jsou pro ně vyšetřováni specialisty za pomocí té nejmodernější techniky, avšak bez jakéhokoliv objektivního nálezu, který by příčiny obtíží vysvětloval. Ze závěrů studie vyplynulo, že tyto choroby jsou „somatizací“, neboli ztělesňováním složité, neřešené životní situace člověka. Jinými slovy - jejich příčina není objektivní. Nevysvětlitelné choroby trápí mnoho pacientů, kteří stále častěji obracejí pozornost k léčitelům. A ti jsou úspěšní. To, co se zdá být z pohledu biotechnologické medicíny nevysvětlitelné, má totiž z pohledu komplexní medicíny svoji logiku. Pochopil jsem ji při spolupráci se známou rehabilitační pracovnicí Ludmilou Mojžíšovou. Proslavily ji úspěchy v léčbě jedné z nevysvětlitelných chorob - funkční sterility. Přestože byla gynekology označována za šarlatánku, narodilo se díky ní několik set dětí ženám, které lékaři označili za beznadějné případy. Její způsob práce podle mého názoru vysvětluje, v čem spočívá úspěšnost „nevědeckých“ alternativních metod, včetně homeopatie.

Většina pacientek s funkční sterilitou trpěla úzkostí, neklidem a emočním napětím. Často se potýkaly s problémy v partnerských vztazích, nebo byly vystavené velkému pracovnímu stresu. Od lékaře očekávaly vstřícnost, porozumění, vcítění, uklidnění. Místo toho se jim v neosobním prostředí gynekologických ordinací dostávalo záplavy instrumentálních vyšetření, která nepřinášela vysvětlení, a řady léků, které nevedly k otěhotnění. Nervozita pacientek se zvyšovala, tím se zhoršovaly i podmínky pro otěhotnění. Naštěstí tu byla „zázračná“ paní Mojžíšová. Předcházela ji skvělá pověst. Samotná zpráva o tom, že pacientku přijme, přinášela uklidnění. Na rozdíl od předchozích návštěv lékařů k ní ženy přicházely s pevným přesvědčením, že ona je ten pravý člověk, jen ona jim pomůže. A paní Mojžíšová pozitivní očekávání nezklamala. Už při vstupu pacientky do její útulné ordinace a zběžné prohlídce měla jasno: „Otěhotnění brání vyhozené žebro, nebo posunutá kostrč“. Suverenita, s jakou sdělovala diagnózu, nenechávala pacientku na pochybách. Po létech tápaní lékařů přišla problému na kloub zdravotní sestra! Jistota diagnózy přispěla k dalšímu uklidnění a prohloubení důvěry. Léčebný proces pokračoval. Paní Mojžíšová si s „vyhozeným“ žebrem i kostrčí totiž dokázala hravě poradit. Přitom s pacientkou přirozeným způsobem, slovem i dotykem, navazovala pevný terapeutický vztah. Zajímala se o její problémy v manželství, v intimním životě a v práci, o stav těla i duše. Během rozhovoru jí pak poskytovala cenné rady, které pacientka, naplněna důvěrou v léčebný postup, ochotně přijímala. Nezbytnou součástí léčby byla instruktáž několika jednoduchých cviků. Pacientka odcházela uklidněná, motivovaná ke cvičení, ale i k řešení problémů každodenního života. „Zázrak“ na sebe nenechal dlouho čekat, děti se rodily jako na běžícím pásu. Po smrti paní Mojžíšové byla metoda oficiálně uznána za vědeckou a tím do značné míry znehodnocena. Přestože její následovníci dokonale reprodukují manipulační techniky i sestavy cviků, jen málokdo dosahuje výsledků paní Mojžíšové. Biotechnologická medicína totiž přehlédla skutečnost, že tím nejcennějším a nejúčinnějším lékem byla charismatická osobnost paní Mojžíšové, její hluboce lidský, intuitivní a laicky „psychosomatický“ přístup k pacientkám. Tedy právě to, co současná medicína nejvíc postrádá.

Možná, že úspěšnost homeopatie není jen v „zázračných“ kuličkách, ale především v osobnosti homeopata, v celostním, komplexním způsobu nahlížení zdravotních obtíží, jejichž vysvětlení lze nalézt a řešit pouze v souvislostech pacientova životního příběhu. Možná, že homeopatická kulička sehrává roli symbolického „nosiče informace“ , směřující od terapeuta k pacientovi. Biotechnologická medicína ji zkoumá úplně zbytečně. Pokud nebude schopna takový vztah a takový přístup pacientům nabídnut, bude vést s homeopaty marný a nikdy nekončící boj.

MUDr. Jan Hnízdil



P.S.
Podobný text před lety publikovaný ve Zdravotnických novinách.