Drtivá většina civilizačních chorob není ničím jiným, než ztělesnění dlouhodobě neudržitelného způsobu existence civilizované společnosti. Podávání chemických léků není ničím jiným, než zastíráním příznaků, nalháváním si, že jdeme správným směrem.



Psychiatrických pacientů dramaticky přibývá. Z údajů Státního ústavu pro kontrolu léčiv vyplývá, že lékaři loni předepsali 5,1 milionu balení antidepresiv. To je o 320 tisíc balení více, než za stejné období předchozího roku. Antidepresiva užívá i stále více dětí. Jestli to takhle půjde dál, zanedlouho budeme všichni „na prášky“. S nárůstem počtu pacientů roste spotřeba léků. To zní logicky. Není tomu ale naopak? Nezvyšuje snad spotřeba léků počet pacientů? Jak je možné, že když medicínsko - farmaceutický komplex zaplavuje trh vysoce účinnými antidepresivy, nejsme ještě všichni šťastní a veselí? Kde udělali soudruzi chybu? Spasí nás snad nějaký nový lék, očkování nebo zásah do genetické výbavy člověka? Obávám se, že nikoliv.

Desítky let vědci usilovně pátrají po objektivních příčinách duševních chorob. Zkoumají nervové buňky a biochemické způsoby přenosu informací. Vymýšlejí nové léky. Zlatou éru psychofarmak odstartoval v padesátých letech objev chlorpromazinu. Kola farmaceutického byznysu se roztočila naplno. Následovala antidepresiva druhé a třetí generace. Žádné krevní nebo biologické testy, které by potvrzovaly ryze biochemické příčiny duševních chorob, se ale najít nepodařilo. Očekávání, že je vyléčíme pomocí tablet, se nenaplnila. Vývoj dává za pravdu antipsychiatrům. Je to názorový proud hnutí šedesátých let, spojovaný se jmény psychiatrů R. D. Lainga, T. Szasze nebo filosofa M. Foucaulta. Podle nich není možné duševní choroby chápat jako ryze biologický problém. Foucault je považuje za „výsledek klasifikujících a represivních tlaků společenských institucí na jedince.“. Laing o nich hovoří jako „o zvláštní strategii, kterou si člověk vyvine, aby mohl žít v podmínkách, které nejsou k životu.“ Něco na tom bude.

Snad každý cítíme obrovský tlak na neustálý výkon, bojíme se o práci, vnímáme devastaci přírody a mezilidských vztahů, korupci, kriminalitu, válečné konflikty a politický chaos. Ve zdraví se to už skoro nedá přežít. Někoho raní mrtvice, někoho infarkt, jiný „onemocní“ depresí. Tělesnou chorobu přitom společnost toleruje. Na duševní pohlíží s despektem. Ti lidé jsou přece „na nervy“, selhávají, nestačí plout s většinovým proudem. Je to, jako když letí hejno ptáků jedním směrem a najednou se jich několik oddělí a letí jinam. Kdo ale s určitostí ví, který směr je správný? Většiny? Nebo těch, kteří se oddělili? Vypadá to, že političtí jestřábi v čele našeho „hejna“ nabrali špatný směr. Jsou opojení letem. Osud hejna je přestal zajímat. Množství těch, kteří „odpadají“, nebo se z posledních sil drží pomocí léků, dramaticky stoupá. Drtivá většina civilizačních chorob, tělesných i duševních, přitom není ničím jiným než ztělesnění dlouhodobě neudržitelného způsobu existence civilizované společnosti. Podávání chemických léků není ničím jiným, než zastíráním příznaků, nalháváním si, že letíme správným směrem. „Nedělám už nic jiného, než předepisuji lidem prášky na nervy. Přitom vím, že to jejich problémy vůbec neřeší. Na to jsem nemusela studovat medicínu. Připadám si úplně bezmocná. Už jsem z toho sama na prášky.“, svěřovala se mi před časem kolegyně z psychiatrie. Dobře jí rozumím.

Léčba úzkostí, depresí a dalších civilizačních chorob nemá ani medicínské, ani technické, ani finanční řešení. Zdraví a osud našeho „hejna“ naléhavě závisí především na změně kurzu konzumní „letecké“ společnosti. Na rychlém obratu k ekologickém způsobu myšlení a chování, ke zlepšování mezilidských vztahů, k vytváření fungující občanské společnosti. V opačném případě nás čeká nezadržitelný pád.

MUDr. Jan Hnízdil

Pozn. autora: Text je variací na sloupky před lety publikované v LN.