Mám dát děti očkovat?
Přestože jsem lékař, v otázce očkování nemám úplně jasno a dotazy pacientů mne uvádějí do rozpaků. Teď to ještě zkomplikoval Nejvyšší správní soud. Koncem června dal za pravdu manželům Čechovým, kteří odmítali povinné očkování svých dětí. Soud rozhodl, že stát nemůže rodiče trestat, protože povinnost očkovat je pouze ve vyhlášce. „Pokud si chce stát povinnost očkování vynucovat, musí to být upraveno na úrovni zákona,“ říká soudce NSS Jaroslav Vlašín. Čechovi teď řeší další problém. Bez očkování nechtějí vzít jejich děti do školky.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro mne potvrzením chaosu a špatné komunikace, které panují v našem zdravotnictví. Co si má laik myslet, jestliže ministerstvo zdravotnictví nakoupí několik miliónů vakcín proti prasečí chřipce, v médiích očkování naléhavě doporučuje hlavní hygienik Vít, sám se ale očkovat nenechá, očkování odmítnou i mnozí lékaři a do všeobecného chaosu přiloží polínko univerzální specialista prezident Klaus. Přitom jde o vážný medicínský problém, který by se měl řešit diskuzí odborníků, srozumitelně interpretovanou lékařům v terénu a jejich prostřednictvím pacientům. Asi nikdo také nepochybuje o tom, že farmaceutickým firmám hodně záleží na odbytu jejich produktů a tlačí, aby se léčilo a očkovalo co nejvíc. Používají k tomu různé motivační prostředky, včetně zmanipulovaných klinických studií. Lékař v terénu nemá šanci si ověřit, zda jsou informace, třeba o hrozbě prasečí chřipky, účincích vakcíny a možných rizicích vakcinace, věrohodné. Jak potom mají pacienti věřit lékařům, když sami lékaři nevědí, čemu mohou věřit?
Nebýt očkování, mnozí z nás by nežili. Podlehli bychom obrně, záškrtu, černému kašli, tuberkulóze a dalším infekčním chorobám. Úplné odmítání očkování nebo přenesení odpovědnosti za něj na rodiče, je stejně nebezpečné, jako vyvolávání paniky a mediální tlak na občany, aby se nechávali očkovat proti různým sezónním virózám. Fanatizmus je nebezpečný v jakékoliv podobě. Podle mého názoru by proto mělo zůstat ze zákona povinné pouze základní očkování: hexavakcína, zarděnky, spalničky, tuberkulóza pak jen u rizikových skupin nebo v rizikových oblastech, například imigranti.
Nezbytnost ostatních očkování, třeba daných jen vyhláškou, by měli pacienti řešit po konzultaci se svým lékařem, ovšem takovým, ke kterému mají důvěru, je jejich rádcem, zná jejich celkový zdravotní stav, profesi, rodinné vztahy, životní prostředí i zvyklosti. Pokud mezi lékařem a pacientem existuje vztah vzájemné důvěry, je minimalizováno i riziko, že by lékař do svého rozhodování promítal komerční zájmy farmaceutických firem. Podmínkou kvalifikovaného rozhodování takového lékaře ale je, aby prostřednictvím odborných společností a státní správy dostával objektivní, nezaujaté a nezmanipulované informace o závažnosti infekční hrozby, možnostech vakcíny a jejích nežádoucích účincích a tyto informace srozumitelně interpretoval svému pacientovi. To je stav, ke kterému máme v našem zdravotnictví hodně daleko. Zdravotnictví ale jen zrcadlí stav celé společnosti: všeobecný chaos, nedůvěru ve státní správu, mizivou vymahatelnost práva a korupci. Obnova ztracené důvěry bude hodně těžká. Nejvyšší správní soud to za nás lékaře neudělá. Alespoň by mohl otevřít diskuzi.
MUDr. Jan Hnízdil.