Klausův výkon je tak vřelý, opravdový a hluboce lidský, že nikoho z diváků ani nenapadne, že pro něj roli vytvořil a smuteční projev napsal sám Havel.



Filmová premiéra Havlova „Odcházení.“ letos v březnu vyvolala rozporuplné reakce. Dramatik v něm leccos napověděl, ale mnohé nedořekl. „Oním odcházejícím kancléřem Riegerem, v nejmenované zemi a neupřesněném čase, by totiž mohl být sám Havel (zde hraný mnohem sošnějším Josefem Abrhámem), jeho úlisným nástupcem, náměstkem Vlastíkem Kleinem, by mohl být Václav Klaus (zde představovaný až kolotočářsky ordinérním Jaroslavem Duškem). Hra by mohla naznačovat, že Havel své věty o „pravdě a lásce, která zvítězí nad lží a nenávistí“ mohl sice kdysi myslet vážně, ale je si vědom, že se z toho časem stala vyprázdněná fráze“, napsal tehdy pro Aktuálně.cz Kamil Fila. Exministr kultury Jandák na svém facebookovém profilu o filmu prohlásil, že by ho každý soudný člověk označil za brak. Dramatik Havlových ambicí nemohl být spokojený. Když mu před dvěma týdny hladil dlaň a tiše k němu promlouval tibetský duchovní vůdce dalajlama, bylo jasné, že chystá něco velkého. Opona spadla nad ránem v neděli osmnáctého prosince. „Odcházení 2 - na věčnost.“ sklízí naprosto právem standing ovation.

Václav Havel tentokrát úplně upustil od poetiky absurdního divadla. Pro svůj poslední kus zvolil naprosto realistický formát. Nic nenaznačuje. Jmenuje zem, čas i osoby. Děj se odehrává v uličkách Starého Města a monumentálních prostorách Pražského hradu. Premiéru skvěle načasoval na dny, kdy si připomínáme narození Krista. Klíčovou scénu dramatu dokresluje Dvořákovo Requiem v jedinečném podání České filharmonie. Šťastnou ruku měl Havel hlavně v hereckém obsazení. Role na věčnost odcházejícího prezidenta se s naprostou suverenitou zhostil sám. Vložil do ní veškerý svůj dramatický um a životní energii. V roli truchlící manželky mu skvěle sekunduje Dagmar Havlová. Nejrafinovanějším tahem je ale obsazení věčného názorového a politického soupeře Václava Klause přímo prezidentem Václavem Klausem. „Sešli jsme se, abychom si připomněli Václava Havla člověka - člověka statečného, člověka pevných názorů a životních postojů, které odvážně a vytrvale prosazoval, člověka, který se za své názory nebál nést ani osobní oběti.“, pronáší dojatý Klaus. Jeho výkon je tak vřelý, opravdový a hluboce lidský, že nikoho z diváků ani nenapadne, že pro něj roli vytvořil a smuteční projev napsal sám Havel.

„Odcházení 2- na věčnost.“ je brilantním završením Havlova díla. Dokázal jím oslovit jak svoje příznivce, tak odpůrce. Dokázal jím změnit směřování desítek tisíc lidí po celé zemi, aby upustili od návštěvy supermarketů a shánění dárků a nepropásli velkolepou premiéru. Znovu se scházíme na náměstích, zapalujeme svíčky, cinkáme klíči. Znovu mluvíme o potřebě pravdy a lásky. O tom, že ta slova Havel vážně myslel a že snad ještě nejsou úplně vyprázdněná. Musel zemřít, aby nám znovu dodal sílu a naději. Může být tam nahoře navýsost spokojený. Dál už to ale bude na nás. Na to, že se Havel zase někde vynoří, aby nám připomenul, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, věčně spoléhat nemůžeme.



Vrchnímu petentovi. V hluboké úctě. Věčný petent ve službách pana Vaňka a vedoucí lékařské fronty. Jan Hnízdil