Nejvíc bychom měli přemýšlet o událostech, které považujeme za nejméně pravděpodobné, které vytěsňujeme.


Všichni cítíme, že se něco musí stát. Jen netušíme, jak bude změna vypadat a kdy k ní dojde. Od společenských autorit chceme slyšet, co nás čeká. V minulosti k tomu sloužil prognostický ústav. Sešli se v něm lidé různého ražení: Václav Klaus, Valtr Komárek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf. To, co je spojovalo, bylo přesvědčení, že „prognóza je systematicky odvozená výpověď o stavu objektivní reality, která se oproti předpovědi nebo tvrzení opírá o vědecké poznatky“. Není. Prognostici nejsou ničím jiným, než novodobými věštci. Na rozdíl od kněžek Pýthií z Delft ale neskrývají svoji tvář a transu nedosahují žvýkání vavřínových listů. „Předpovídat je těžké, zejména když jde o budoucnost“, řekl trenér basketbalu Yogi Berra. Hodnotit můžeme jen to, co už se stalo, nebo to, co se děje právě teď. Nikdo nedokáže předvídat nepředvídatelné události. Právě ty ale mají zásadní vliv na náš život. Nassim Taleb jim ve stejnojmenné knize říká černé labutě.

V létě 1913 vypadal svět idylicky. Lidé byli přesvědčeni, že mají nové technologie a vědecký pokrok pod kontrolou. V červenci 1914 vypukla děsivá světová válka.
Objev atomové bomby Robertem Oppenheimerem vyvolal obrovské nadšení. Nikdo netušil, že v srpnu 1945 přijde Hirošima, v dubnu 1986 Černobyl, v březnu 2011 Fukušima.
V roce 2005 bylo za historicky největší objev označeno jízdní kolo. O pár let později svět ovládl internet. Dnes si bez něj život neumíme představit.
Před dvěma lety došlo o vánocích v našem obvodě Prahy 6 k havárii vody. Postihla tisíce obyvatel paneláků i rezidenčních čtvrtí. První den byl klid. Druhý den přistavil obecní úřad cisternu s pitnou vodou. Třetí den se objevil zdánlivě banální problém. Tisíce lidí neměly čím spláchnout. U cisteren se stíraly všechny sociální rozdíly. Někdo si nedokázal představit, že by voda netekla ještě další den.
Osmého července 2014 nikdo nevěřil, že Němci mohou v semifinále fotbalového mistrovství světa nastřílet Brazilcům sedm gólů. O pár hodin později už hořela brazilská města a fanoušci rabovali obchody.

„Příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události je setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry v ekonomy a prognostiky, přehnaného kategorizování či uchylování se k dosavadním zkušenostem tam, kde bychom měli přemýšlet co nejotevřeněji a nejobecněji“, píše Taleb. Bude válka? Dojdou energetické zdroje? Nebude voda? Nikdo neví. Přemýšlet můžeme jen o tom, co už se děje. Zuří válka v Sýrii. Vzplály boje mezi Izraelci a Palestinci. Letecký speciál dopravil čtyři padlé české vojáky z Afgánistánu. Na frontu si můžeme zajet vlakem. Z hlavního nádraží v Praze to do ukrajinského Simferopolu trvá necelých padesát hodin. Válka už je. Jen nám to žádná autorita neřekla. Energetické zdroje a voda docházejí. Další ekonomický růst není možný. Podle egyptologa Miroslava Bárty se naše civilizace nezadržitelně blíží ke kolapsu. „Je jasné, že se prohlubuje délka života a zrychluje přenos informací, to ale neznamená, že se prohlubuje vědění. Společnost je čím dál složitější a čím dál víc energie pohltí na to, aby se udržela na stejné úrovni. Měli bychom si uvědomit, že se máme neskutečně dobře a zaměřit se na skutečné problémy, jakými jsou zhoršování životního prostředí a vyčerpávání energetických zdrojů. Dlouhodobým řešením by byla soběstačnost jednotlivých regionů“, říká Bárta.

Svět je daleko komplikovanější, než se domníváme, což by tolik nevadilo, kdyby na to většina z nás nezapomínala. Jedinou jistotou je nejistota. Nejvíc bychom měli přemýšlet o událostech, které považujeme za nejméně pravděpodobné, které vytěsňujeme. O válce, o vyčerpání energetických zdrojů a vody, o devastaci přírody. Dělat všechno pro to, aby nenastaly. Nenechat se ukolébat falešnými proroky, politiky a prognostiky. Nebýt pasivními příjemci objektivní reality, nýbrž jejími aktivními tvůrci. Říká se tomu předběžná opatrnost. Jedině tak se můžeme vyhnout budoucí katastrofě. „Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali“, napsal Albert Einstein.