Polistopadový vývoj je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát, hledáme viníka. Stačí si stoupnout před zrcadlo. Stále opakujeme stejnou chybu.



„Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře. Ti uprostřed a Ti dole. Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl - je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život - je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře”, píše George Orwell v knize „1984.“.

Nic lepšího než Orwell už asi nikdo nenapíše. Je jedno, jestli máme rok 1968, 1989 nebo 2014. V osmašedesátém mi bylo deset. Bydlel jsem s rodiči v Mnichově Hradišti. Táta tehdy pár týdnů vozil za stěračem spartaka fotku Alexandra Dubčeka. Pak Dubček zmizel a táta kupoval od ruských vojáků levný benzín. Pelíšky jakoby se točily u nás doma. Po maturitě mi táta řekl, že bych měl vstoupit do strany. Tak jsem ho poslechl. Nemravnost komunistického režimu jsem poznal až během studií na vysoké škole. Za členství ve straně se dodnes stydím. Do jiné jsem už nikdy nevstoupil a nevstoupím. Pár týdnů před listopadem jsme s několika soudruhy poslali ústřednímu výboru dopis. Vyzvali v něm k reflexi chyb a k reformám. Na ústředním výboru vyvolal poprask. Na kritiku zvenčí byli připravení. Kritika zevnitř je rozlítila k nepříčetnosti. Zachránil nás listopad. Kromě změny režimu mi přinesl i změnu v osobním životě. Pracoval jsem tehdy jako asistent na fakultě tělesné výchovy v Praze. Na barikádách jsem poznal studentku a budoucí manželku Lucii. Ona s vlajícím praporem revoluce. Jako vystřižená z obrazu Eugena Delacroix. Já na opačné straně barikády se stranickou legitimací. Legitimaci jsem zahodil. Padli jsme si do náruče. Žili jsme jen pravdou, láskou a revolucí. Objížděli továrny, vylepovali letáky, cinkali klíči, milovali Havla. Dokázali jsme, že to dokážeme. Ti nahoře - Štěpán, Jakeš, Indra, Biĺak a další, byli najednou pryč. Dienstbier přestříhal dráty. Kocáb vyprovodil sovětská vojska. Ty nahoře, kteří už nebyli schopni vládnout, vystřídali ti uprostřed. Mladí, inteligentní, dynamičtí, dokonale oblečení a jazykově vybavení. Hoši z Prognostického ústavu: Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý, Zeman... Radost pohledět. Ujistili nás, že je vyhráno, že zbytek už zařídí sami. Naplno nám otevřeli brány konzumu. Vtrhli jsme do nich jako zvířata léta izolovaná v kotcích zoologické zahrady. Naivní, nezkušení, zbavení ostražitosti a instinktů. Materiální blahobyt nás úplně zaslepil. Chtěli jsme hned všechno mít. Západ dohnat a předehnat. Úplně jsme zapomněli být. Ti na hoře už ani nepředstírali, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jen pobaveně přihlíželi. Odevzdali jsem jim hlasy, důvěru, moc, sami sebe. Mysleli jsme si, že stačí zacinkat klíči, jít domů a čekat. Rezignovali jsme na občanskou zodpovědnost, samostatnost, svéprávnost a svobodu. Totalitu komunistickou jsme vyměnili za totalitu konzumní. Hoši z prognostického ústavu zestárli, zlenivěli, nechali se unést lehkostí, s jakou se stali těmi nahoře. Místo si s nimi vyměnili ti uprostřed: Bárta, Babiš, Okamura…Už zase předstírají, že bojují proti korupci, za svobodu a spravedlnost, že to za nás zařídí. Jen do té doby, než se stanou těmi nahoře.

Možná stojíme na pokraji úplné katastrofy. Možná hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody, sebezničení. To všechno ve jménu dalšího zběsilého ekonomického růstu, poháněného těmi nahoře. „Zatímco v soukromém životě by nikdo, vyjma šílence, nechtěl zůstat pasivní, ocitne- li se tváří v tvář ohrožení své úplné existence, nedělají ti, kdo jsou zodpovědní za veřejné záležitosti, prakticky nic, a ti kdo jim svěřili svůj život a osud, jim dovolují pokračovat v nicnedělání. Dá se to nejzřejměji vyložit tak, že političtí vůdcové na sebe berou mnohé akce, umožňující jim jen předstírat, že dělají něco efektivního pro odvrácení katastrofy: nekonečné konference, rezoluce, odzbrojovací žvanění. Všechno vyvolává dojem, že problémy jsou známy a že se pro jejich řešení něco udělalo. Leč ve skutečnosti se neděje nic. Obě strany, vůdci i vedení, uspávají svoje svědomí a svoji touhu přežít a tváří se, jakoby cestu znali a vydali se po ní správným směrem,“ píše Erich Fromm v knize Mít nebo být?

Polistopadový vývoj je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát, hledáme viníka. Stačí si stoupnout před zrcadlo. Stále opakujeme stejnou chybu. Stále věříme, že přijde spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás.


Právě vyšlo ve sborníku Květy jara - plody podzimu. Sborník o médiích, hlavně však o těch, kdo je 17. 11. 1968 ještě vytvářeli, aby se tam směli vrátit až po 17. 11. 1989. Vydal Syndikát novinářů ČR - Klub novinářů Pražského jara 68. Praha, 2015.