Máme je ubytovat, nebo na ně jít s flintou???


„Předrahý Jéňo, ač starší než Ty, opakovaně jsem Tě v zásadních společensko-politicko-lidských situacích vzýval jako svého guru, pohříchu vždycky až s krosem po kremaci (viz. Tvoje mnou tak obdivovaná pomoc DDR uprchlíkům blahé paměti). Tehdy jsem nevěděl která bije a tys činil ! A proto se Tě dneska v předstihu radši ptám: Co ti UPRCHLÍCI? Mám je ubytovat, nebo na ně jít s flintou (jak říká pan Prezident)?? Mám doma 3 sklepní místnosti nevyužitý... anebo má ON venkoncem zase jednou pravdu??? Prosím tě Honzíku, pomoz mi se zorientovat a já se pak do toho pustím se soudružskou vervou.“, napsal mi před pár dny kamarád a středoškolský profesor Slávek.

Odpověď na otázku, jak se zachovat k uprchlíkům, musíme hledat každý sám. Do Evropy se jich valí stovky tisíc, v Budapešti zablokovali nádraží a do vytouženého Německa se vydali pěšky, ze severu pronikají Eurotunelem, desítky jich zadržela policie na břeclavském nádraží. Uprchlická centra v Řecku, Itálii, Maďarsku, Rakousku a Německu praskají ve švech. Maďarsko vztyčilo na hranici se Srbskem sto padesát kilometrů dlouhý a čtyři metry vysoký plot. Politici se hádají o kvóty. Exprezident Klaus vyzývá vládu k „zajištění vnitřní bezpečnosti a vnější nedotknutelnosti hranic státu všemi prostředky, včetně využití policie a armády“. Totéž před časem navrhoval i Miloš Zeman. Podobné výzvy a návrhy jsou projevem nezvládnutého vnitřního strachu, nenávisti a zloby. Nevalí se na nás tisíce po zuby ozbrojených islamistů, nýbrž lidé před válkou prchající, vyhladovělí, zbídačení. Neohrožuje nás zlo zvenčí, ale zlo v nás. Pokud proti uprchlíkům nasadíme armádu a cestu jim zatarasíme ostnatým drátem, vrátíme se oklikou do nejhlubší totality. Tehdy ostnatý drát bránil a pohraničníci stříleli po každém, kdo chtěl zemi opustit, dnes po tom, kdo by do ní chtěl vstoupit, nebo jí jen projít. Sami bychom se tak uzavřeli do koncentračního tábora. Slova našich čelných politiků o nutnosti selekce a popisování uprchlíků fixem ho nebezpečně připomínají. Nasazení armády má přesto opodstatnění. Její role ale musí být výlučně humanitární: organizace přijetí, poskytnutí ošacení, polní kuchyně a nemocnice, mobilní toalety, preventivní zdravotní prohlídky, očkování, dočasné ubytování. Hned poté musí následovat zřízení trvalých otevřených ubytovacích prostor, začlenění dětí do předškolních a školních zařízení, výuka jazyka a pracovní začlenění dospělých. Takové břemeno nelze přenášet na bedra charitativních organizací. To je úloha státu, všech jeho občanů.

„Tak dobře jako dnes, jsme se nikdy neměli“, pověděl před lety Václav Klaus. Navzdory materiálnímu blahobytu ale nejsme ani šťastnější ani zdravější. Zatímco stovky tisíc diváků nadšeně fandily závodníkům motocyklové, z veřejných peněz dotované, Velké ceny Brna, jen o pár desítek kilometrů jižněji se v chladírenském voze udusilo jedenasedmdesát uprchlíků. Po Evropské unii žádáme dotace na zateplování domů a stavbu cyklostezek, zuby nehty se přitom bráníme kvótám pro přijetí uprchlíků. Cestujeme na dovolené k moři, přitom na plážích se už objevují vyplavená těla běženců. Naše společnost je těžce nemocná: bezohledností, bezcitností, lhostejností, ekonomickým růstem. Chceme mít ještě víc a mít se ještě lépe. Bojíme se, abychom o to nepřišli. Žene nás obrovská úzkost. Bohatství člověka a celé společnosti ale není dané tím, čeho se dokáže zmocnit, ale tím, jak se o svoje statky dokáže podělit, čeho se dokáže vzdát. Dobro se projevuje mírou schopnosti potlačit v sobě zlo. Tím, že pomůžeme uprchlíkům proto uzdravíme i sami sebe. Pokud před nimi zavřeme hranice, oči a srdce, staneme se spoluviníky i obětí humanitární katastrofy.