Komplexní medicína neumí vyléčit píštěl, může však nalézt její příčinu, poradit její odstranění, ovlivnit kontext pacientova stonání.



„Perianální píštěl je patologické spojení konečníku s kůží okolo řitě. Projevuje se mokváním, svěděním a bolestmi. Při vzniku píštělí se uplatňují periproktální hlízy (90 %) a záněty análních žlázek a chodbiček. V diagnostice se používá anoskopie, rektoskopie, ultrazvukové sondy a magnetická rezonance. V léčbě se zkoušejí tkáňová lepidla, přednost je ale stále dávána operačnímu řešení. Ačkoliv perianální píštěle bezprostředně neohrožují život pacienta, jsou pro něj velmi nepříjemným onemocněním s negativním dopadem na jeho společenský život. I s rozvojem nových léčebných prostředků a metod je léčba stále obtížná a zdlouhavá,“ píše se o píštěli v odborné literatuře.

Základem komplexní medicíny je nalezení příčiny, odpovědi na otázky: proč právě tento pacient, právě teď onemocněl, právě touto nemocí? Podle vědecké medicíny je příčinou píštělí zánět hlíz a análních žláz. Co je ale jejich příčinou? Neexistuje onemocnění bez příčiny. Ta nemusí být jen biologická, objektivní. Tak jako v následujícím příběhu.

Karlovi je dvaačtyřicet a ještě před třemi lety byl úplně zdravý. Perianální píštěl se objevila bez varování a odstartovala kolotoč permanentního trápení: bolestí, výtoků, mokvání, svědění, operací, léků. Karel během tří let vystřídal čtyři chirurgy, absolvoval pět operací, využíval nespočet antibiotik, vyzkoušel několik diet. Všechno marné. Při poslední kontrole mu chirurg zkontroloval už tři měsíce zavedený drén, konstatoval trvalý zánět, předepsal další antibiotika, doporučil další operaci. Do naší ordinace dorazil Karel zoufalý, deprimovaný. Zběžně jsem ho prohlédl, zkontroloval drén. Především jsem se ale zajímal o to, jak k píštěli přišel, jak žije, jak pracuje, jak odpočívá, v jaké je tělesné a duševní kondici. Komplexní medicína neumí vyléčit píštěl, může však nalézt její příčinu, poradit její odstranění, ovlivnit kontext pacientova stonání. Karel si vzpomněl, že píštěl vnikla bezprostředně po dvanáctihodinové cestě autem ze zahraniční konference. Řídil tehdy sám, přes noc, ve stresu. Píštěl si jednoduše vyseděl. V chybě, která onemocnění způsobila, dál pokračoval.

Karel je podnikatel, v práci trávívá i víc než deset hodin. Sedí v kanceláři, sedí v autě, je pod trvalým tlakem. Na dovolenou mu čas nezbývá, aby se udržel v kondici a uvolnil napětí, jezdívá na horském kole, někdy až šedesát kilometrů v kopcovitém terénu. Zase sezení, zase pod tlakem. K tomu trvalý stres z práce, ze zdravotních potíží a jeho dopad na imunitu. To nejsou podmínky k vyléčení píštěle, navíc v kombinaci se zavedeným drénem, který stále mechanicky dráždí sliznici, podporuje zánět a brání zhojení. Karlovi jsem vysvětlil, že předpokladem uzdravení je uvolnění, uklidnění a radikální omezení tlaku na konečník: sezení v práci, v autě, na kole. Místo židle, ať si pořídí klekačku, místo jízdy na kole, ať se jde projít, zaplavat si, lehce si zacvičí. Vezme si aspoň dva týdny dovolené, zajede do lázní nebo k moři. Na uklidnění jsem mu nabídl směs bylin, zdůraznil pečlivou hygienu konečníku. K oplachování a obkladům se výborně hodí „babská“ receptura: Jarischův roztok. Vynalezl ho před sto lety německý dermatolog Adolf Jarisch. Je to vodný roztok kyseliny borité a glycerinu, s čistícími a tišícími účinky. Karlovi jsem poradil, aby s další operací nespěchal, s chirurgem se zkusil domluvit na odstranění drénu. Říkám tomu „léčba ponecháním“. Spočívá v omezení medicínských zákroků, zdrženlivém sledování, vytvoření podmínek k tomu, aby se tělo samo uzdravilo. „Vyzkoušel jsem už všechno možné, zkusím i tohle, horší už to stejně být nemůže,“ řekl Karel na rozloučenou.

Když přišel za šest týdnů na kontrolu, spustil už ve dveřích: „Pane doktore, jak jste řekl, tak jsem udělal. Dovolená v Řecku byla skvělá, lehce jsem sportoval, uklidnil se, odpočinul si. O odstranění drénu chirurg nechtěl ani slyšet. Asi po třech týdnech mi při koupání drén spontánně vypadl. Píštěl se zahojila, antibiotika neberu, uzdravil jsem se sám!“

vyšlo na www.vitalia.cz, 2. 8. 2016