Rozhovor pro Dotyk - Tabletmedia.



Ruští sportovní činovníci i politici si stěžují, že mezinárodní společenství si na Rusko “zasedlo”, že mu neměří u dopingu stejně jako jiným. Nicméně mezinárodní  organizace hovoří o důkazech o státem tolerované, ne-li řízené dopingové činnosti. Jsou Rusové v tomhle výjimeční? A proč tamní činovníci nemají takřka žádnou sebereflexi?


Musím dát za pravdu prezidentu Putinovi, který říká, že doping není jen problémem Ruska. Dopuje se na Východě i na Západě, v Rusku, v Číně i v USA. V totalitních režimech je dominantní vliv státu, v západních zemích je doping organizován a ovládám byznysem. Používají se tytéž metody a technologie, tatáž je i snaha je zastírat. USA měly od osmdesátých let stovky pozitivních dopingových nálezů. Mnohé z nich utajovaly. Dopujících amerických sprinterů - běžců je nekonečná řada. O vyloučení USA z mezinárodního společenství se ale nikdy nehovořilo. Současný útok proti Rusku je mocensko-politickou a velice nebezpečnou hrou. Podle George Orwella je vrcholový sport metaforou války. Souvisí s nacionalizmem, usiluje o symbolické zničení protivníka, dobytí nejvyšších vrcholů. Místo aby spojoval a zušlechťoval, rozděluje a rozeštvává. V minulosti sloužil jako ventil agrese, válečné konflikty nahrazoval. Pokud Rusko na konfrontační politiku IAAF a MOV přistoupí, mohl by spor válečný konflikt i zažehnout. Příkladů z minulosti je celá řada. Kvalifikační utkání pro MS v kopané v roce 1970 mezi Salvadorem a Hondurasem probíhalo paralelně s ozbrojeným konfliktem. Ve válečné konfrontační atmosféře se odehrály i olympiády v Berlíně, Moskvě a Los Angeles.

Ruští sportovci odmítají princip kolektivní viny. Poukazují na to právem?

Princip kolektivní viny vychází z předpokladu, že pochybení jednotlivců lze přičíst na vrub skupině. V civilizované-právní společnosti je tento princip naprosto nepřijatelný. Označování skupin za viníky a volání po kolektivním trestu vedlo v minulosti k těm největším zvěrstvům. Stačí připomenout osud Židů v koncentračních táborech nebo následný odsun sudetských Němců, volání po věšení komunistů, ztotožňování Arabů s islámským terorizmem nebo nyní všech ruských atletů s dopingem. Uplatňování principu kolektivní viny je tradičně podřizováno vyššímu cíli, očistě rasy či očistě sportu, který má být ospravedlněním páchaných zvěrstev. Čistoty má být dosaženo nečistým způsobem.
Ruská atletická legenda Jelena Isinbajevová tvrdí, že znemožněním účasti na olympiádě byla pošlapána její lidská práva a hodlá o ně bojovat u soudu. A má pravdu. Usvědčená z dopingu nikdy nebyla, atletikou se živí, pokud jí IAAF brání v práci, měly by k tomu existovat zákonné důvody. Neumím si představit civilní soud, který by přistoupil na princip kolektivní viny. Zaráží mne s jakou lehkostí s ním funkcionáři sportovních institucí zacházejí. K prohlášení Isinbajevové se v MFDnes vyjádřil vedoucí antidopingového výboru ČR Jan Chlumský takto: „Je samozřejmě nepříjemné, když do přípravy vloží určité peníze a potom na hry nesmí. Ale tak už to ve sportu občas bývá, že k úhoně občas přijdou i ti, kteří za nic nemohou“. (MFDnes, 16.6.2016). Z toho mi běhá mráz po zádech.


O čem svědčí velké dopingové skandály poslední doby - cyklistika, atletika: čistí se tím vrcholový sport od dopingu, nebo to naopak ukazuje, že je dopování prolezlý?


Podle studie Francouzského institutu pro biomedicínu a epidemiologii (IRMES) bylo ve většině sportovních disciplín limitů lidských možností dosaženo. „Člověk v době první olympiády využíval svých fyzických možností na 75%. V současné době je to na 99%.“, píše se v závěru studie. Dalších rekordy je možné lámat jen za cenu sebezničení nebo dopingu. Společnost na jedné straně po sportovcích stále vyšší výkony žádá, na druhé straně trvá na tom, aby byly dosaženy čistě. To není možné. Sport může být buď vrcholový, ale pak nebude čistý. Nebo bude čistý, ale pak nebude vrcholový. Nelze žádat splnění obou podmínek současně.

Jak vůbec lze vyřešit takový rozpor?

Nelze. Doping není skvrnou na čisté štítě vrcholového sportu. Je zabudovaný v jeho základech. Bez něj se vrcholový sport neobejde. Čímž neříkám, že všichni sportovci dopují. Ve stávajícím systému vrcholového sportu nemá problematika dopingu řešení. „Jestliže nemá problém řešení v rámci stávajícího systému nejde již o problém, ale o systémovou vadu. Celý systém se pod jeho tíhou hroutí“, píše Francis Fukuyama v knize Konec dějin. Jsme svědky rozpadu systému vrcholového sportu, který je odrazem rozpadu celé, na výkon a zisk orientované, moderní civilizace.


Jak hodnotíte samotný fakt, že MOV potvrdil ruským a keňským atletům zákaz startu v Riu?

MOV přistoupil na nemravné principy kolektivní viny a presumpce viny. „Je to kvůli tomu, že v těchto dvou zemích je neuspokojivý antidopingový systém a my nemůžeme zaručit, že jejich sportovci nepodváděli. Máme v tomto případě velké pochybnosti o presumpci neviny,“ uvedl šéf MOV Thomas Bach, původní profesí právník. Na to bych odpověděl: „Pane předsedo, řada nejvyšších představitelů MOV se v minulosti podílela na korupci v souvislosti s přidělováním olympijských her. Máme velké pochybnosti o presumpci neviny všech členů MOV a žádáme proto zákaz jejich činnosti ve vrchovém sportu.“. Takto se pan Bach chová vůči ruským atletům. On může, má moc. Nápadně tím připomíná svého jmenovce, též právníka, ministra vnitra Rakouského císařství z přelomu devatenáctého století Alexandra Bacha. I ten potlačit ústavní principy, nastolil špehování, udávání a deportace nepohodlných novinářů, včetně K. H. Borovského. MOV pokračuje ve smutných tradicích Bachova absolutizmu.

MUDr. Jan Hnízdil, bývalý antidopingový komisař
vyšlo 25.6. 2016, Dotyk - Tabletmedia, otázky M. Mařík