Déle než rok jsem odolával nabídce redakce na zřízení blogu. Nakonec zvítězily ješitnost, exhibicionizmus a mesiášský komplex. Možné je to ještě něco vážnějšího. Před pár lety jsem se radil s kolegyní z psychiatrie. Řekla mi, že trpím grafománií. Prášky na uklidnění mi odmítla dát. Prý čte ráda moje články.

Rodiče mne učili, že když někam poprvé přijdu, mám se představit. Povědět, co mám za sebou v profesi a v životě. To není pěkný pohled: jedno rozpadlé manželství, zrušená oddělení, vyhazovy z práce, skandály, sklony k depresím. Mým krédem přitom vždycky bylo pranýřovat nešvary, hájit pravdu a hledat nová řešení. Vždycky jsem to myslel upřímně. Vždycky to špatně dopadlo. Do promoce na lékařské fakultě jsem byl vzorný. Počátkem devadesátých let jsem nastoupil jako asistent na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Tehdy mne zaujal problém prostituce. Výsledkem byl „Návrh školícího centra prostituce při FTVS UK“.

Genialita myšlenky spočívala v tom, že by prostituce byla legalizovaná, podmínkou udělení licence by bylo absolutorium teoreticko-praktické výuky, pravidelné lékařské prohlídky, placení daní. Na tu dobu revoluční návrh. Psala o něm světová média - New York Times, Der Wiener, natáčet dokonce přiletěli z televizní stanice RTL. Jen vedení fakulty ani nepochopilo, ani neocenilo. To bylo moje první propuštění.

Pak jsem si vzal na mušku vrcholový sport a jeho velký nešvar - doping. Nastoupil jsem do Ústavu sportovní medicíny a stal se dobrovolným komisařem dopingové kontroly. V zápalu boje za čistotu sportu jsem objížděl různé soutěže, odebíral vzorky moči a radoval se, když byl podvodník přistižen. Pak mi začalo docházet, že je to jen hloupé divadlo. Limitů lidských možností už bylo ve většině disciplín dosaženo. Sportovci už přirozeným způsobem dál nemohou. Aby vyhověli společenské poptávce po dalších úžasných rekordech, bez sebezničení nebo dopingu se neobejdou.

Sport může být buď vrcholový anebo čistý. Obojí současně se vylučuje. Začal jsem o tom psát do sportovních rubrik, hájil jsem i některé přistižené sportovce. Vyloučení z antidopingové exekutivy „pro naprostou neslučitelnost názorů na problematiku dopingu s oficiální filozofií“, odebrání licence komisaře a snaha zakázat mi šíření zvrácených názorů v médiích, na sebe nedaly dlouho čekat. Ani nepochopili, ani neocenili.

Pak jsem se rozhodl bojovat proti pavědám a stal se členem Klubu českých skeptiků Sisyfos při Akademii věd ČR. Vystupoval jsem proti akupunktuře, homeopatii, biotronice. Časem mi začalo vrtat hlavou, jak je možné, že ty podvodné metody tolika lidem pomáhají, když by vlastně neměly. Došlo mi, že v moderní medicíně chybí celostní pohled na člověka, trpělivé vyslechnutí, srozumitelné vysvětlení a uklidnění. Právě to pacientům dokáže nabídnout zkušený léčitel. Stačilo pár kacířských článků a moje působení v Sisyfu skončilo. Vědci mne měli za šarlatána, léčitelé za vědce. Na nervy jsem lezl všem.

Pokusil jsem se zařadit a nastoupil na rehabilitační kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Stereotypní mechanická medicína mne neuspokojovala. Denně za mnou přicházeli pacienti s různými bolestmi. Posílal jsem je na různá vyšetření, ordinoval různé léky. Pacienti se sice léčili, ale neuzdravovali. Jejich stonání jsem nerozuměl. Naštěstí jsem se setkal s kolegou Šavlíkem, zakladatelem české psychosomatiky. Když jsem se ho zeptal, jaký obor to vlastně dělá, řekl mi: „Zatímco ostatní lékaři léčí choroby, já radím lidem, co mají udělat pro to, aby se uzdravili“. To se mi zalíbilo. Pochopil jsem, že každá nemoc je informace o tom, že člověk dělá ve svém životě nějakou chybu. Začal jsem se o pacienty zajímat, ptát se jich na způsob života, radosti a starosti.

Otevřel se mi nový obzor. Stonání pacientů už bylo srozumitelné, dokázal jsem jim poradit. Ti, kteří pochopili, se začali uzdravovat. To byl můj konec. Současné zdravotnictví je především obchod. Čím víc lidí stůně, tím lépe. Pokud by se lidé začali hromadně uzdravovat, znamenalo by to pro medicínsko-farmaceutický komplex hotovou katastrofu. Z nemocnice jsem byl z důvodů úspor a reorganizace propuštěn. Dva roky jsem byl bez práce. Když mi bylo nejhůř, ujali se mne v dobřichovickém Centru komplexní péče. Moje názory na zdravotnictví a medicínu je zaujaly. Taky se snaží celostně věnovat pacientům. Nejde jim jen o body a výkony. Vrátil jsem se i k psaní článků. O pravidelné zdravotnické sloupky mne požádaly Lidové noviny. Psal jsem v nich, že zdraví člověka závisí hlavně na tom, jak se chová k sobě i blízkým, jestli žije v harmonické rodině a společnosti.

To nemohlo dopadnout dobře. Začal jsem se totiž zajímat o naše politiky v čele s prezidentem Klausem. Loni na podzim jsem si s několika kolegy mailem vyměňoval názory na jeho chování. Z čistě lékařského hlediska mi připadá zvláštní. Pracovně mu říkám „prezident negativních emocí“. Atmosféra, kterou v zemi vytváří, škodí zdraví. S kolegy jsme se radili, jestli bychom mu neměli nějak pomoci, pokusit se ho léčit. Na nic jsme nepřišli, nic nepodnikli, nic nezveřejnili. Asi po čtyřech měsících se naší soukromé korespondence zmocnil nějaký žurnalista. V hlavě se mu to celé pomotalo, obvinil nás z pokusu dostat prezidenta Klause do blázince. Dokonce podal trestní oznámení pro pokus o státní převrat a vlastizradu. Policie to teď vyšetřuje. Zase jsem to myslel upřímně. Zase to ani nepochopili, ani neocenili.

Mým literárním vzorem vždycky byl americký sloupkař Art Buchwald. Jeho knížka „Copak jsem vám někdy lhal?“ je vrcholem inteligentního humoru. Moc bych se mu chtěl přiblížit. Když už ničím jiným, alespoň mottem svého blogu. Navrhoval jsem, aby nesl název „Copak jsem vás někdy sral?“. Manželka mi to zakázala. Čtenáři by to prý ani nepochopili, ani neocenili.