Karel Schwarzenberg říká, že tyhle volby jsou vůbec nejdůležitější, co kdy byly. Rozhodou prý, kam bude směřovat Česká republika. Tak trochu to tuším. Pro voliče je to obrovská zodpovědnost. Dlouho jsem si lámal hlavu, komu dám svůj hlas. Už to vím. Dnes ráno jsem našel za stěračem volební leták Petra Hulinského z ČSSD. Slibuje na něm, že „zlepší parkování v Praze a zvýší bezpečnost automobilů před zloději“. To beru. Včera večer jsem třikrát objížděl blok, než jsem zaparkoval. Před pár lety mi na Praze 6 ukradli auto. Už se nenašlo. Volím Hulínského! Věřím mu! Cestou do práce mne ale do očí uhodily billboardy primátora Béma. Slibuje na nich „Prahu bez dluhů a řešení pro kvalitní život“. To taky beru! Věřím, že to dokáže. Vždyť zdolal několik osmitisícovek a život si vyřešil kvalitní. Volím Béma! O kus dál se na mne kření Paroubek s Rathem. Chtějí zrušit regulační poplatky ve zdravotnictví. Jen blázen by nesouhlasil. Vždyť mne otravuje i jejich vybírání. Připadám si s těmi mincemi jako toaletářka. Volím Ratha s Paroubkem!


Nejraději bych je volil úplně všechny. Mám je všechny rád. Jsou bezelstní jako malé děti. Věřím, že to myslí upřímně. Snad budu mít konečně šťastnou ruku. Zatím mi to moc nevycházelo.Od listopadu ’89 už jsem vyzkoušel ODA, ČSSD, US-DEU i Stranu zelených. Dopadlo to vždycky stejně. Volební sliby zůstaly na papíře. Nezměnilo se nic. Dosavadní zkušenost mne vede k přesvědčení, že sloveso „volit“ není odvozeno od slova „vůle“. Napadá mne jiné podstatné jméno. Jako volič potom ale dělám věci přisuzované tomuto podstatnému jménu - jsem jim za vola.

Jako řadový občan žijící bez fantazie, s průměrným platem a průměrnými starostmi žasnu nad sliby našich vyvolených, kteří s fantazií bez hranic konzumují všechny výhody absolutní moci. Žasnu, jak se bezostyšně, otevřeně a úplně beztrestně spojili s podivnými osobami podsvětí a vysmívají se voličům.

V praxi potvrzují, že téměř každý, kdo se u nás chce zabývat politikou, dělá to s vidinou finančních a mocenských zisků. Chovají se jako psychopati. Někteří z nich i psychopaty jsou. Ani štěstí, ani spokojenost, ani kvalitní život nám nezařídí. Naopak. Korupčními aférami, intrikami, propojením s organizovaným zločinem, vzájemným osočováním a hulvátstvím vytvářejí nesnesitelné životní prostředí.
Stále víc lidí na něj doplácí svým zdravím. Léčí se na úzkosti, deprese, vyčerpání, bolesti hlavy, žaludeční vředy, vysoký krevní tlak. Disciplinovaně chodí k lékařům a polykají prášky. Nemoc považují za svoje selhání. To, že jejich potíže nějak souvisejí se stavem společnosti, je ani nenapadne. Politici cudně mlčí.

Jejich hlavním úkolem je vytvářet snesitelné podmínky k životu. Dnes jsou největším generátorem tělesných i duševních chorob, závislostí a kriminality. Příčinu hledají všude kolem. Marně. Stačí, když se podívají do zrcadla.

Laureátka Ceny Marie Curieové Luisa Corradová z ekonomické fakulty Cambridgeské univerzity publikovala před dvěma lety výsledky studie, která prokázala, že průhledné vztahy ve společnosti jsou pro spokojenost občanů to vůbec nejdůležitější. Dvacet tisíc lidí ze sto osmdesáti oblastí Evropy zaznamenávalo do dotazníku míru svého štěstí. Očekávalo se, že nejlépe na tom budou lidé v prosperujících ekonomikách slunné jižní Evropy. Překvapivě zvítězili Dánové - před Finy, Iry a Švédy.

„Mezi nejšťastnější národy patřily ty, které jsou zároveň nejspokojenější se způsobem výkonu veřejné správy ve svém státě. Vlády jednotlivých zemí by se měly oprostit od představy, že jejich občané budou automaticky šťastní, když dosáhnou většího bohatství. Stejně tak důležité, ne-li důležitější, je vytvořit občanskou společnost, jejíž členové se vzájemně podporují a věří si,“ shrnula výsledky Corradová.

V nemocné společnosti nemohou žít zdraví občané. Jejich léčení nelze přenášet na bedra lékařů. Lékem je občanská společnost. Na volebních plakátech ji nikdo nenabízí. Většina politiků se jí bojí. Ohrožuje jejich neomezenou moc. Jestliže vyloučím extremistické strany, je úplně jedno, komu dám svůj hlas. Den voleb je nejdůležitějším dnem pro politiky a nejméně důležitým dnem pro občany. Rozhodující je, jak se o práci politiků a dění kolem sebe zajímáme po volbách. Zda jim nedopřejeme ani chvíli klidu, vytváříme na ně neustálý tlak, žádáme plnění slibů a skládání účtů. Každý týden, každý den, každou hodinu.

Pokud náš zájem skončí vhozením lístků do volební urny, budeme za pár týdnů zase bědovat, že z nás dělají voly. Nadávat můžeme jen sami sobě.

MUDr. Jan Hnízdil


P.S.
Podobný text již před lety publikovaný v LN (2008?)