Na webových stránkách České republiky je umístěn seznam slavných Čechů a Češek historie i doby nedávné. Porovnáme-li oblasti, v nichž působili a vynikli na mezinárodní scéně, bezesporu převládají umělci, vědci a vynálezci. V posledním půlstoletí seznam doplnili převážně sportovci v duchu postupující komercionalizace a popularizace sportu jako všelidové zábavy. Jsme tedy spíše národem filosofů, vědců, spisovatelů a umělců nebo sportovců? Těžká volba, že? Každý, kdo něco dokázal ve svém oboru a prosadil se na mezinárodním poli, přispívá k naší známosti a respektu v globalizujícím se světě. S výjimkou sportovců, mají všichni ti úspěšní jedno společné – museli zpravidla dlouho studovat, učit se… měli proto k dispozici školy, knihovny, studovny, archivy...
K čemu ten úvod? Jsem přesvědčen, že jednou z priorit naší společnosti má být podpora vzdělanosti a kultury, že národ sice má mít zdravé tělo, ale neměl by zapomínat na stav ducha. Potřebuje tedy školy všech druhů, divadla a galerie, koncertní síně a knihovny, grantovou podporu umělců i vědců. Neméně důležitá je dostupnost vědomostí a informací pro co nejširší skupiny zájemců. Také proto jsem přesvědčen o potřebě stavby nové Národní knihovny. Poněkud absurdní srovnání z úvodu si dovolím přenést do porovnání dvou probíhajících diskusí.

Ta prvá se týká pořádání olympijských her v Praze – ovšem nikoli v roce 2016; to není diskuse, ale monolog hodný absurdního divadla - jde o to, zda OH v Praze vůbec pořádat, eventuálně kdy. Zda Praha a především Česko má investovat desítky miliard do specifických sportovních zařízení na úkor vyrovnání vnitřního dluhu minulých desetiletí a zanedbané infrastruktury celé země. Zda se investice, zkoncentrované do 6 - 7 let hektické výstavby pro jednorázovou akci, realizovanou za „každou cenu“, nestanou prokletím let budoucích. Argumentace příznivců je jasná – prestiž státu, ekonomická výhodnost a příliv investic ze zahraničí, které by sem jinak nepřiplynuly, podpora českých sportovců a sportu obecně… Zatím příliš přesvědčivé argumenty na stole neleží, spíše zbožná přání a demagogie založené na matematice sčítání kladných čísel (výnosů pro nestátní subjekty) – zatímco ta záporná (výdaje z veřejných rozpočtů) se moc nepočítají.

Druhá diskuse se týká stavby jediné, ale zato jedinečné, a proto kontroverzní –Národní knihovny na Letné od Jana Kaplického, nejznámějšího architekta českého původu žijícího a tvořícího 40 let ve Velké Británii. Nepovažuji, na rozdíl od mnoha svých ctihodných kolegů, za podstatné, zda zadavatel mohl (a asi mohl) napsat lépe soutěžní podmínky a zda Kaplického rukopis je tak čitelný, že komplikuje anonymitu posuzování. Je mi jedno, kdo a proč se cítí dotčený a zda se panu prezidentovi novostavba líbí či ne. Tyto otázky jsou možná pro někoho zásadní, za pár let však budou nepodstatné a zapomenuté, zatímco stavba výjimečné kvality a mezinárodního významu bude v Praze stát. Navíc pařížská centrála UIA - mezinárodní unie architektů - nedávno opakovaně potvrdila regulérnost soutěže.
Diskuse se ovšem z nedostatku věcných argumentů posouvá do roviny nefér demagogií – tu se hraje s pár metry posunu stavby oproti čáře na územním plánu 1:10 000, navíc kladně projednanému, tu se objeví náhlý nedostatek financí, které Národní knihovně závazně slíbily minulé vlády, jinak by nemohla po desetiletích přešlapování konečně zahájit přípravu stavby, nově je zpochybněn systém zadávání veřejných zakázek vítězům mezinárodních architektonických soutěží. Jmenují se tři ad hoc komise na radnici na zkoumání závěrů porot a jiných komisí. Vytváří se mylný dojem, jakoby jeden primátor měl pravomoc povolit či nepovolit stavbu knihovny a prezident se pasuje za arbitra stylu; několik akademiků bez podrobné analýzy stavu NK a navedení studenti podepisují petice proti stavbě nové knihovny vůbec a proti shromažďování knih vůbec (je to jen brak)…K tomu se šíří obavy o budoucnost prázdného Klementina (dostane je nějaký vekslák!).

Když ani právní komise nenašla do konce února právní argument proti stavbě knihovny, tak si náměstek ministra kultury Mikeš vyžádá posouzení od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, zda lze zadat českou veřejnou zakázku architektonické kanceláři, která vyhrála mezinárodní soutěž. Podobně primátor Bém v rádiu prohlásí - nepřesně cituji - …Neumím si představit, že by zakázku dostal někdo jiný než Jan Kaplický a Future Systems (!), ale soutěž musí být otevřená a tak se může přihlásit kdokoli jiný(?)… Šéf zmíněného antimonopolního úřadu Pecina pak uvede, že prý mezinárodní soutěžení architektů je jedna věc a veřejná zakázka podle českých zákonů druhá. Přitom by všichni tři pánové mohli vědět, že i současná nepříliš dokonalá legislativa, spojená s veřejnými zakázkami na projektování staveb, umí tuto situaci řešit (§23, odstavec 6, zákona 137/2006 o veřejných zakázkách) a že UIA pravidla jsou „jen“ mezinárodní extenzí soutěžních pravidel české komory architektů a nelze tedy oddělit tyto dva světy od sebe.

Mezitím se dozvíme, že na Letné by se místo knihovny mohl prý objevit nejen Národní fotbalový či Olympijský stadion, ale třeba i nová Národní galerie a Koncertní síň. To je geniální myšlenka vskutku hodná Machiavelliho 21. století – nebudeme proti sobě stavět studenty a fanoušky sportu, ale milovníky hudby a umění poštveme proti knihomolům! Kdo tu má větší právo na nový dům? Tahle diskuse se trochu podobá žalobě Petra Kratochvíla na český stát proto, že jeho Ta fantastika nedostává dost peněz z pražských grantů na své soukromé projekty oproti například dříve městskému divadlu Archa. Absurdistán?
Dalším argumentem proti „ukvapené“ stavbě Národní knihovny se jistě stane připravovaná soutěž na prostor Letné – každý přece chápe, že není možné stavět knihovnu nekoncepčně zastrčenou někam do kouta, když by se třeba mohla objevit na jiném, lepším místě. Na řešení výjezdů z podzemních tunelů městského okruhu a obří parkoviště pod letenskou plání se ovšem žádná soutěž nekonala.

Stát a hlavní město by měly podporovat výstavbu knihovny nejen proto, že může přinést další skvělé vědce a umělce, že v přepočtu na hlavu návštěvníka bude stát knihovna za 100 let života méně než bájný Národní fotbalový či olympijský stadion, na kterém se bude hrát mezinárodní fotbal sotva desetkrát za rok. Novostavba Národní knihovny, fungující 365 dní v roce, přece zpřístupňuje – symbolicky řečeno – minulost pro budoucnost. Není jenom skladem knih, ale měla by být i novým kulturním centrem Prahy a Česka, místem setkávání se, prostorem pro diskuse a přemýšlení.
S výhledem na Zlatou Prahu by se tato šampaňsky zlatá stavba, přimknutá k zemi a poloskrytá v rozsáhlé zeleni Letné, ale přitom u metra, tramvaje, rychlodráhy a s parkovištěm v sousedství, mohla stát vzorem pro taková zařízení po světě.
Zlatá stavba ve Zlaté Praze, moderně barokní, s cibulemi na věžích, s kulatými okny a křivkami fasád.

Jan Kaplický nenavrhl tuto budovu knihovny náhodou a účelově – rozvíjí koncept organické architektury dlouhá desetiletí a teprve v posledních letech se mu za ni dostává uznání a konečně ji realizuje. On nikdy nebude stavět desítky budov a jeho projekty nejsou konfekcí či masovou produkcí, jsou to výjimečné návrhy pro výjimečné stavby – Národní knihovna je Zlatou kapličkou 21. století.
Návrh je originální jak designem, tak svým vnitřním řešením provozu knihovny – na rozdíl od většiny soutěžících, včetně oceněných, skutečně nekolizně a efektivně funguje jako centrum vědění. Dům nemá mnoho oken, protože knihy nesnesou světlo, okna jsou jen tam, kde jsou lidé. Stavba je velmi sofistikovaná, aniž by byla výstřelkem technologicky nezkušeného amatéra – Kaplický navrhoval v 70. letech prvky do vesmírných stanic a jeho stavby jsou ukázkou spíše strojírenského než stavebního průmyslu. Návrh není plagiátem, ani vlastní natož cizí stavby, i když se objevily snahy koncept zpochybnit i z tohoto hlediska (arch. Masák), není tvarově obměněným konceptem přeneseným odjinud, jako to lze, bohužel, konstatovat o některých jiných návrzích.

Ano, Jan Kaplický osobně nemusí být každému sympatický; mohu si myslet, že prosazuje svůj návrh a kritizuje všechny kolem hlava nehlava. Nediplomaticky, bez znalosti pražské chobotnice, si tvrdohlavě navrhuje tu svou chobotnici knihovní.
Naivně se domnívá, že mu „jeho Pražané rozumějí“, že Česko ocení, kolik investuje úsilí a energie do zvýšení slávy a prestiže své rodné Prahy a celé země. Myslí se, že když zvítězil v závodě, tak má právo zvednout český prapor vysoko nad hlavu a dát světu najevo, kde je Praha a co Češi dokáží.
Praha a Česká republika si možná jednou budou moci dovolit olympijské hry s výjimečnými stavbami, které přispějí k rozmanitosti a kvalitě české architektury. Praha a Česko si ale rozhodně zaslouží již dnes Kaplického výjimečnou architekturu pro výjimečně potřebnou novostavbu Národní knihovny.

Klementinum se díky novostavbě knihovny může stát opět přístupným klenotem pražského centra, může se tu dobře umístit Muchova Slovanská epopej, pro niž není třeba stavět budovu za dvě stě milionů korun na Výstavišti. Klementinum se může proměnit ve vědecké a studentské centrum Karlovy university i dalších vysokých škol, být živým místem studia nejstarších literárních pramenů a hlavně mohou být konečně zpřístupněny úžasné barokní interiéry, dnes zaplněné po strop regály a přepravkami s knihami.
Nová Národní knihovna by se navíc mohla stát začátkem nového života českých knihoven vůbec – podobně již fungují některá centra vědění v zahraničí. Ostatně, ten kdo někdy využil služby pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí, aspoň trochu tuší, jak by taková stavba mohla fungovat.