Pivo může víno překonat v mnohém. Jak v nabídce chutí, tak vhodnosti párování s gastronomií, ale i třeba v obsahu alkoholu.

Některá piva se pijí kvůli komplexnímu pojetí jeho skladby, vyznění chutí a labužnickému požitku - například i u nás už celkem běžně dostupná klášterní trapistická piva z Belgie, kde je zastoupeno vše výše uvedené. Krom krásně prezentovatelného faktu (pro ty, co mají radí „mediální omáčku“), že tato piva vaří cisterciáci v šesti klášterech v Belgii a v jednom v Holandsku, jde hlavně o piva tzv. „bottle conditioned“, tedy dozrávaná v láhvi. Takové pivo zjednodušeně dostane do lahve při plnění nové kvasnice (ať už ty původní z prvního kvašení nebo jiný kmen) a živiny, tudíž si vytvoří svůj mikrosvět a je pak nesmírně zajímavé tato piva pozorovat v průběhu doby.

Nejlepší je tedy koupit si od daného piva karton a každých co čtvrt roku ochutnat další lahev. Chuť se vyvíjí, obsah alkoholu se mění, celkové vyznění se dobou přetváří do nových dimenzí. A protože jde většinou o silnější až silná piva co se obsahu alkoholu týče, při sedmi a více procentech alkoholu je to svět sám pro sebe, který nemá „zvenku“ ohrožení. Proto se tato piva dají svým způsobem považovat za archívní, a když už musí být na etiketě uvedeno datum spotřeby, nebuďte překvapeni, pokud u daného moku uvidíte rok 2013 či vyšší.

Pivo je v našich končinách považováno stále za levný alkohol, v čemž jsme utvrzováni dlouhodobými statistikami o spotřebě piva na hlavu u nás. Opravdu převážná část domácí výroby se pohybuje ve škále 3,5 - 5,5 % alkoholu, tedy v nejlepší zóně pitelnosti. Je rozdíl pít denně světlý ležák českého typu, nebo výše zmíněné trapistické chuťové monstrum, kde vám stačí jedna lahev na večer. To se pak prvenství ve spotřebě obhajuje snadno. Zkuste si představit, že byste třeba v zimě místo světlé desítky pili trapistickou „desítku“.

Zde si dovolím malou odbočku – všechna trapistická piva spojuje jen jedna věc – dohoda církevního řádu o spolupráci při propagaci „jejich věci“ a společné logo. Jinak každé pivo chutná jinak a různé moky inklinují k různým stylům.

Ale zpátky k té druhé desítce. Zde mám na mysli deset procent alkoholu, ne stupňovitost piva. Umíte si představit, že za večer „urazíte“ deset kousků? Když dost často lahve mívají obsah ne půl litru, ale více? Já ne, ani jsem se o to nikdy nepokoušel. Krom vyššího obsahu alkoholu je to právě výrazná, mnohdy velice komplexní chuť, která vám nedovolí pivo „lemtat“, ale nutí vás si ho vychutnat.

A že takové dobroty báječné ladí s gastronomií, je nasnadě. A že to zatím nejlíp umí v místě původu těchto piv, v Belgii, je také nabíledni. Proto se připravte na gastronomický koncert, kdy v menu najdete ke každému jídlu doporučená dvě tři piva různých kategorií, která se podávají v originální sklenici odpovídající danému stylu.