Konec Tomáše Petříčka aneb jak Jan Hamáček upřednostnil mstu před odpovědným vládnutím
V pondělí byl odejit ministr zahraničí Tomáš Petříček. Bezesporu reprezentoval prozápadní linii a lidskou tvář zahraniční politiky a Česká republika by mu za to měla poděkovat. Nemusel ale odejít primárně kvůli těmto svým principiálním postojům, vaz mu zlomil vnitrostranický souboj.
Jan Hamáček se projevil jako krátkozraký straník, kdy dal přednost okamžité touze po pomstě a možnosti odstranit Tomáše Petříčka z politické scény před odpovědným vyjednáním nástupce, který by nabídku vést ministerstvo přijal.
Lubomír Zaorálek by teoreticky důstojným nástupcem byl, proto ho ostatně - jak jsme mohli vidět na úterní tiskové konferenci - urazilo to, že se o svém odvolání ze současného postu ministra kultury dozvěděl z rádia “z úst” hudebního producenta.
Na stejné tiskové konferenci vyjádřil i své výhrady k aktuálnímu fungování ministerstva zahraničních věcí. Na konkrétních případech ukazoval, v čem byl podle něj Tomáš Petříček slabý ministr a dával najevo, že nemá chuť půl roku před volbami tyto chyby napravovat. Některé z nich byly nejspíš nad síly ministra Petříčka, za jiné se mohl více bít.
Nyní je ale důležité se soustředit na to, aby česká zahraniční politika měla plnohodnotného a schopného šéfa. Jana Hamáčka jsme v čele resortu zažili už v roce 2018, před jmenováním Tomáše Petříčka. Zhruba čtyři měsíce, kdy byl Hamáček vedením ministerstva pověřen, na něj ale neměl čas a kapacitu, a tak jej ovládali lidé z jeho okolí. Bude nám tedy především chybět zastoupení vůči partnerům navenek, protože na české straně nebude v praxi s kým oficiálně komunikovat.
V celém dramatu nesmíme zapomenout ani na roli premiéra Babiše a prezidenta Zemana. Prvý jmenovaný má odpovědnost za to, jak vláda funguje, a neměl dopustit naprosto nepřipravený pokus o výměnu ministrů. Druhý jmenovaný pak selhal, když tomuto nepřipravenému pokusu byl ochoten bez výtek přihlížet a posvětit ho, obzvláště pak vzhledem k horkému létu 2019, kdy jsme sledovali drama o (ne)jmenování Michala Šmardy ministrem kultury.
Výsledkem je, že jsme se kvůli proruským a pročínským tlakům z Hradu, absenci schopnosti premiéra manažovat vlastní vládu a krátkozrakému chování staronového předsedy sociální demokracie ocitli v situaci, kdy naše zahraniční politika nemá kormidelníka. V nejisté době plné geopolitického napětí je to navýsost nezodpovědné.
Jan Hamáček se projevil jako krátkozraký straník, kdy dal přednost okamžité touze po pomstě a možnosti odstranit Tomáše Petříčka z politické scény před odpovědným vyjednáním nástupce, který by nabídku vést ministerstvo přijal.
Lubomír Zaorálek by teoreticky důstojným nástupcem byl, proto ho ostatně - jak jsme mohli vidět na úterní tiskové konferenci - urazilo to, že se o svém odvolání ze současného postu ministra kultury dozvěděl z rádia “z úst” hudebního producenta.
Na stejné tiskové konferenci vyjádřil i své výhrady k aktuálnímu fungování ministerstva zahraničních věcí. Na konkrétních případech ukazoval, v čem byl podle něj Tomáš Petříček slabý ministr a dával najevo, že nemá chuť půl roku před volbami tyto chyby napravovat. Některé z nich byly nejspíš nad síly ministra Petříčka, za jiné se mohl více bít.
Nyní je ale důležité se soustředit na to, aby česká zahraniční politika měla plnohodnotného a schopného šéfa. Jana Hamáčka jsme v čele resortu zažili už v roce 2018, před jmenováním Tomáše Petříčka. Zhruba čtyři měsíce, kdy byl Hamáček vedením ministerstva pověřen, na něj ale neměl čas a kapacitu, a tak jej ovládali lidé z jeho okolí. Bude nám tedy především chybět zastoupení vůči partnerům navenek, protože na české straně nebude v praxi s kým oficiálně komunikovat.
V celém dramatu nesmíme zapomenout ani na roli premiéra Babiše a prezidenta Zemana. Prvý jmenovaný má odpovědnost za to, jak vláda funguje, a neměl dopustit naprosto nepřipravený pokus o výměnu ministrů. Druhý jmenovaný pak selhal, když tomuto nepřipravenému pokusu byl ochoten bez výtek přihlížet a posvětit ho, obzvláště pak vzhledem k horkému létu 2019, kdy jsme sledovali drama o (ne)jmenování Michala Šmardy ministrem kultury.
Výsledkem je, že jsme se kvůli proruským a pročínským tlakům z Hradu, absenci schopnosti premiéra manažovat vlastní vládu a krátkozrakému chování staronového předsedy sociální demokracie ocitli v situaci, kdy naše zahraniční politika nemá kormidelníka. V nejisté době plné geopolitického napětí je to navýsost nezodpovědné.