Česká televize zavedla Tah dámou. Každou sobotu večer, půl hodiny na ČT24, podle anotace tři úspěšné ženy glosují s exkluzivním hostem aktuální společenská témata.

Nejde o to, že by to měl být přelomový, výjimečně dobrý nebo špatný pořad, navíc měl teď premiéru a na nějaká zevrubná hodnocení je brzy. Co ale za pozornost stojí, je sám fakt, že ČT vůbec takový formát zřídila. Že měla potřebu přidělit na zpravodajském kanálu diskusní klub ženám.

Ačkoli ženy mají ve státě většinu, viděla se televize nucena vyhradit jim jakési menšinové okénko. Podobně jako šachistům nebo těm, kdo přestavují chalupu.

Jako mužovi by mi to zdánlivě mohlo být jedno. Ale není. Ne proto, že bych se dožadoval, aby něco taky povinně glosovali i "úspěšní muži". Chraň pánbůh. Ale když se ženám přiděluje ve veřejném prostoru ženský šuplík, taky se mě to týká. Protože, co zbývá? Velký šuplík pro chlapy. A do něj já nechci. Pivo mi chutná, ale automobilové závody bych zrušil a macho fakt nejsem, připadá mi.

Tak proč nás do toho tlačíte, dámy? Spíš bych chtěl být trochu jako vy. Brečet jako ženská, někdy. Z vás dělají reklamní ženušky, z nás chlapáky dopované adrenalinem. Jsme na tom stejně, vymknout se předsudkům a uniknout komplexům dá stejnou práci, nedejte se mást tím, že my to urveme silou a zdá se, že vítězíme.

Já vím. Některé vy zase závidíte některým nám. V politice ani byznysu ženy skoro nejsou, a když se nějaká uplatní, novináři nebo spíš novinářky se jí hned ptají na soukromí ("jak zvládáte rodinu", "co manžel, co děti"). U úspěšných mužů by to bylo nepatřičné a intimní - četli jste snad nějaký rozhovor s Martinem Romanem na téma "co žena, co děti"? U žen se naopak automaticky předpokládá, že na takovou hru přistoupí.

Aby získala nárok na místo na slunci, nestačí říct jen "žena". Musí se dodat "úspěšná", "sebevědomá", "respektovaná", "energická" (a k tomu taky "skvěle vypadá"). To je vstupenka do Tahu dámou. Bohužel, jde o místo na mužském slunci. Pořad, kde se požensku diskutuje o tom, co si úspěšné ženy "doopravdy myslí", bude asi jen bezděčným zrcadlem mužského vidění světa. Umím si představit, že jsou i ženy - a vážně to nemusí být feministky - které se "pavilonem žen ve zpravodajství" cítí být dotčené. Možná to mají s těmi šuplíky podobně jako já.

Vyvracením údajných stereotypů (blondýna, žena za volantem a tak dále) ve vymezeném televizním koutku se klišé spíš upevní. Kromě toho hrozí, že si televize ženy "odfajfkuje" tím, že jim udělá zvláštní pořad. (Půl hodiny týdně. Víte, kolik času věnuje Česká televize sportu, čili z 90 procent mužské zábavě?)

Je to pořád lepší než nic, uznávám. Z těch mluvících hlav-chlapů se mi někdy dělá zle.

Kult výkonu, uznání skrz vyčíslitelný úspěch, dobyvatelská ješitnost a další vlastnosti světa, který se pod správou mužů řítí do záhuby, jsou samozřejmě nad síly jednoho televizního programu. Televize tu navíc není od toho, aby bourala, natož změnila všechna ženská a mužská klišé. Naopak, z principu je potvrzuje. Takže když v ní někdo pronese o chlapech něco uštěpačného, je to jen dobře.

Jestli jsme dost zmužilé nebo zženštilí, to ať si vyřeší každý sám, bez televize. Třeba já: Glosuju aktuální společenská témata jako úspěšný muž? Nebo jako lůzr?

* * *

Tah dámou, ČT24, 8. 1. 2010.