Snad to nevyzní jako marné zoufání. Nebo jako objevná myšlenka, že je potřeba vzít koště a všechen ten marast vymést do Vltavy. Ne, žádnej deratizér.

Ale někdy se to tak sejde, že má člověk pocit: tohle už je fakt přes čáru. Myslím v politice.

Co pamatuju, tak nejsdílenější taková chvíle nastala, když komunisti dali na stokorunu, nejmilovanější bankovku, Gottwalda. V roce 89! To bylo i pro úplně obyčejné lidi ze středních vrstev přes čáru. Ponížení. Říkali si: Máme tohle zapotřebí, dáme si to ještě líbit?



Ponížení je teď už asi silné slovo. Ale připadat si jako blbec, to taky bolí. Stačí zprávy za posledních 24 hodin.

Předseda vlády láká zpátky do vlády ministra, který se před pár měsíci příšerně zkompromitoval a očividně zapletl s korupcí. (Pro připomenutí: Jeho poradce říkal, že „aby měl Pavel někdy šanci být premiérem,“ tak musí „pro stranu mimo jiné vydělat peníze“, a podobné věci.)

Primátor, který před volbami i po nich vzýval „nové tváře“ kudy chodil, teď zve do rady veterána pražské velkokoaliční politiky. Který zbohatl na nemravných odměnách za zastupování města v městských firmách. Takže se ještě na podzim, kdy vanul vítr změny, myslelo, že „narazil“.

Velké politické strany zveřejnily své obří dluhy, důsledek strašlivých výdajů na volební kampaně. Kterými ale stejně nezmákly tolik voličů, aby se jim „investice“ vrátila do pokladny jako státní příspěvek. Hausnumera o volebních nákladech, kterými nás politici zásobovali, jsou ještě větší, než se vloni zdálo.

Zabalit peníze daňových poplatníků jako státní dotaci na svůj provoz a tu pak spotřebovat dvoj, trojnásobně, než co si můžu dovolit. Nezadlužená budoucnost. Solidarita. Odpovědnost. Spravedlnost. To známe.

S tou stokorunou už to prosím raději nezkoušejte. Vážně.