Militantní nekuřák Dědek jde do politiky
Starostové nemuseli Dalibora Dědka ani přemlouvat, ozval se jim sám. Úspěšný podnikatel, člen Top 50 nejbohatších Čechů, v jejich dresu vstupuje do politiky. Sám není starostou, takže bude spíš nezávislým, ale to je z pohledu voleb a marketingu formalita. „Externista“ Dědek může být pro STAN trumfem jako v krajských volbách Dana Drábová. Už ta nápadná shoda iniciál!
Dalibor Dědek, i když v roce 2013 podpořil Andreje Babiše a teď zase Jiřího Drahoše, je jako politik skoro nepopsaný list. Ale jedno se o něm ví: je zásadním odpůrcem kouření, nebylo by asi přehnané označit ho za militantního nekuřáka. A cigarety jsou životní styl i politika. Zákaz kouření se řešil v parlamentu léta, protikuřácký zákon platí dva měsíce. Dědek by byl jakýmsi anti-Kuberou Starostů.
„Důležité je vypěstovat ve společnosti podvědomé zábrany. Jestliže se lidé naučili nekálet kolem sebe, kde je napadne, určitě má většina z nich mozkový potenciál k tomu, aby si vypěstovala zábranu kouřit či tolerovat kouření jiným,“ napsal Dalibor Dědek předloni v novinovém sloupku. Silná káva!
Jistě, třeba o kouření před volbami neztratí ani slovo, a je pravděpodobné, že bude řešit jiná témata. Ale z toho, jak ke kouření přistupuje Dědek-podnikatel a Dědek-soukromá osoba, se dá soudit i o nastávajícím politikovi.
Především, jeho firma Jablotron je od svého založení v roce 1990 nekuřácká. Kuřáci tam vůbec nemohou pracovat. „Do pracovního poměru přijímáme pouze osoby, které se dobrovolně zřeknou kouření. Funguje to skvěle,“ říká Dědek.
Osobní důvody k odporu proti kouření – zdraví, životní zkušenosti – jsou samozřejmě i v jeho případě soukromou věcí. Ale firma, která nezaměstnává kuřáky, na žádné pozici? Ani ty, co si zapálí večer doma? Nebo kdekoli jinde než v práci, tedy dnes už kromě hospody, což je naopak zase jejich soukromá věc? Co je komu do toho? Podivné.
Ale snad legální. Brusel podobný případ řešil v roce 2006 a dospěl k závěru, že firma může deklarovat, že kuřáky zaměstnávat nebude. Prý to diskriminace není. Podle mého názoru je – co jiného? Pokud jde o kouření samotné, a ne o to, jestli a jak souvisí s popisem práce, pak si zaměstnavatel příště může vybrat jakýkoli jiný zlozvyk. Nebo další parametr, podle kterého začne selektovat, kdo pro něj smí a kdo nesmí pracovat. Může uchazečům o práci začít měřit BMI. Proklepne je, jestli si pořádně čistí zuby. Atd.
Dalibor Dědek naštěstí netvrdí, že chce stát řídit jako firmu. Přesto je důležité vědět něco o tom, jak to v jeho firmě chodí. Podnikatelská zkušenost je přece to hlavní, co si do politiky přináší. Když je její součástí striktní – a podle Dědka veleúspěšný – kontroverzní zákaz, jde i o výpověď o toleranci a liberalismu.
Dalibor Dědek, i když v roce 2013 podpořil Andreje Babiše a teď zase Jiřího Drahoše, je jako politik skoro nepopsaný list. Ale jedno se o něm ví: je zásadním odpůrcem kouření, nebylo by asi přehnané označit ho za militantního nekuřáka. A cigarety jsou životní styl i politika. Zákaz kouření se řešil v parlamentu léta, protikuřácký zákon platí dva měsíce. Dědek by byl jakýmsi anti-Kuberou Starostů.
„Důležité je vypěstovat ve společnosti podvědomé zábrany. Jestliže se lidé naučili nekálet kolem sebe, kde je napadne, určitě má většina z nich mozkový potenciál k tomu, aby si vypěstovala zábranu kouřit či tolerovat kouření jiným,“ napsal Dalibor Dědek předloni v novinovém sloupku. Silná káva!
Jistě, třeba o kouření před volbami neztratí ani slovo, a je pravděpodobné, že bude řešit jiná témata. Ale z toho, jak ke kouření přistupuje Dědek-podnikatel a Dědek-soukromá osoba, se dá soudit i o nastávajícím politikovi.
Především, jeho firma Jablotron je od svého založení v roce 1990 nekuřácká. Kuřáci tam vůbec nemohou pracovat. „Do pracovního poměru přijímáme pouze osoby, které se dobrovolně zřeknou kouření. Funguje to skvěle,“ říká Dědek.
Osobní důvody k odporu proti kouření – zdraví, životní zkušenosti – jsou samozřejmě i v jeho případě soukromou věcí. Ale firma, která nezaměstnává kuřáky, na žádné pozici? Ani ty, co si zapálí večer doma? Nebo kdekoli jinde než v práci, tedy dnes už kromě hospody, což je naopak zase jejich soukromá věc? Co je komu do toho? Podivné.
Ale snad legální. Brusel podobný případ řešil v roce 2006 a dospěl k závěru, že firma může deklarovat, že kuřáky zaměstnávat nebude. Prý to diskriminace není. Podle mého názoru je – co jiného? Pokud jde o kouření samotné, a ne o to, jestli a jak souvisí s popisem práce, pak si zaměstnavatel příště může vybrat jakýkoli jiný zlozvyk. Nebo další parametr, podle kterého začne selektovat, kdo pro něj smí a kdo nesmí pracovat. Může uchazečům o práci začít měřit BMI. Proklepne je, jestli si pořádně čistí zuby. Atd.
Dalibor Dědek naštěstí netvrdí, že chce stát řídit jako firmu. Přesto je důležité vědět něco o tom, jak to v jeho firmě chodí. Podnikatelská zkušenost je přece to hlavní, co si do politiky přináší. Když je její součástí striktní – a podle Dědka veleúspěšný – kontroverzní zákaz, jde i o výpověď o toleranci a liberalismu.