Prezident republiky při návštěvě Ústeckého kraje pouvažoval nad poměry některých sociálně slabých občanů. „Lidé v těchto ubytovnách, kteří se někdy, promiňte mi ta slova, povalují celý den a dávají špatný příklad i svým dětem, protože ty pak absentují ve školní docházce, ti by měli zvednout zadek a jít pracovat,“ řekl.

Volně tak navázal na myšlenku druhého volebního vítěze Andreje Babiše: „Nadělali si děti, aby nemuseli pracovat.“ (2017). A jeho šok z chlapů, kteří dopoledne nejsou v práci (návštěva u nájemníků ve vyloučené lokalitě ve Varnsdorfu, 2016).

Ofenzivní otázku „proč nejste v práci“ Babiš nedávno položil také paní, která proti němu demonstrovala v Českých Budějovicích – ukázalo se, že jde o důchodkyni. Existuje na ni dobrá odpověď: To je moje věc.

Nebýt přes den v práci, i když to vrchnímu makačenkovi může připadat asi jako nedýchat, je normální, přípustná a v naprosté většině případů opovrženínehodná aktivita i pasivita. Důvodů, proč někdo ve středu ráno nepracuje (ideálně jako vláda od šesti), se dá najít asi sto a bylo by ztrátou času je tu vyjmenovávat. A ano, někdo pracovat nechce a pobírá dávky. Řečeno s hlavou státu se válí.

Ale i to zůstává jeho více či méně svobodnou volbou. Nejedná se o občany druhé kategorie. Každý má právo na nepráci. Dotyční a dotyčné si řekli, že pracovat nebudou, i když by asi mohli. Pravděpodobně nejde o diagnózu lenosti v pokročilém stadiu, ale o rozhodnutí, ke kterému dospěli po nějaké úvaze a vyhodnocení pro a proti. A nesou jeho důsledky, hmotné, společenské a především důsledky ve vlastním svědomí: toho, jak si připadají sami před sebou, případně svými blízkými.

Typickým důvodem, proč někdo nepracuje, ačkoli by mohl nebo měl, je předlužení. Když máte na krku x exekucí (teď pomiňme, jak a proč vznikly a nabyly svých výšek), je oficiálně nepracovat racionální volbou. Kdo už nic nemá, na toho si exekutor nepřijde; kdo něco vydělá, tomu stejně zůstane jen nezabavitelné minimum a zbytek padne na splátku. Navrhnout řešení a změnit to je zatraceně těžší než hraběcí rada „zvednout zadek“.

Hrubé doporučení samozřejmě není určené lidem, kteří se chytí za nos a vyběhnou do zaměstnání, protože to říkal včera Zeman v televizi. Je to satisfakce těm, kteří takzvané povaleče nemohou vystát.

Jazykový rozměr záležitosti je významný: Od povalování na ubytovnách není až tak daleko k „Povaleči z kaváren: Do polí a továren!“. A Babiš se víckrát odtáhl od politiků, kteří „nikdy pořádně nepracovali“, s postřehnutelným akcentem slova „pořádně“. Z kultu(ry) pracování bolí ruce, už jen když sledujete zprávy.

Pracovat, nejlépe od rána do odpoledne od pondělí do pátku v nějakém provozu, je imperativ doby a poznávací znamení slušného člověka (zatím s malým s). Kdo provozuje něco jiného a nehákuje, je zvláštní, podivný: Jak to, že nejste v práci? Proč se nezapojíte? Ukažte občanku, kde máte razítko? Slovo „pracující“ jako by oklikou znovu nabývalo ten žádoucí, budovatelský význam jako za komunistů.

Pracovat (nesmírně široký pojem) je správné a lidské, nezaměstnanost je zlá. Až se jednou rozmrazí a zase stoupne, budeme mít co dělat, abychom přenastavili měřítka a nebrali „nebýt v práci“ jako něco podezřelého, jako stigma.