V Ostravě byla odhalena socha loni zesnulé zpěvačky Věry Špinarové. Souhlasím s těmi, kterým se dílo nelíbí, jako je umělkynin syn Adam Pavlík: „Vůbec se s tím neztotožňuji. Vnímám to jako hroznou ostudu.“


Připomíná to styl, jakým bývali socháni velikáni před sto lety a za první republiky. Jenže propasírovaný bronzem karikatury. Dnes taková práce (a paní Špinarová taky není Mistr Jan Hus ani Jan Žižka) působí nepatřičně. Jako nepovedená imitace staré pomníkové školy. Kritika je oprávněná. Anebo vlastně není. Zapíchnout prst do jediného ohniska špatného vkusu je nespravedlivé. I vůči autorovi, který to myslel upřímně.

Co by nás mělo trápit víc než jedna socha: Otřesný vizuální standard měst polepených graficky podpodprůměrnou reklamou. Chodníky, návsi a náměstí „zmodernizované“ fádní zámkovou dlažbou, jako by šlo o nějaké parkoviště. Šedé prefabrikované zdi (dokonce s příšernými balustry!) místo vesnických plotů kolem domů. Unifikované novostavby „bungalovů“, které po tisících ubližují tváři českého a moravského venkova. Sídliště z paneláků v ňam ňam ovocných barvách. Krajina ošklivě zrichtovaná sklady a halami. Plastová okna ve starých domech. „Rustikální“ interiéry restaurací. Tepláková „móda“. Atd. To, v čem žijeme. Levná napodobenina, markýrování čehosi je určujícím vizuálním dojmem.

Kýčovitý pomník nespadl shůry – vyrůstá ze soudobé estetiky. Pamatujete na tu úžasně zateplenou školu v Kamenných Žehrovicích? To je ten samý příběh.


Foto: ČTK, Economia.