Myslím to tak: Málo ulic se jmenuje po ženách.

Nejde o nějakou prkotinu. Minulý týden se problému – a že to problém je, o tom žádná – věnoval i respektovaný časopis The Economist. Starosti bohatého, najedeného Západu, kde už roupama nevědí coby? Já se urbánní nespravedlností zabývat budu, ať si kdo chce myslí, že je to neomarxi-genderovka, nebo práce pro profesora Fiedlera. Zde na ulici stojím a nemohu jinak. Posuďte sami.

U nás je situace nepřekvapivě stejná nebo horší (ano, vykládám karty) jako ve Francii, Belgii a dalších zemích, kde si uliční maskulinizace všimli.

V Paříži, uvádí Economist, je 31 procent ulic pojmenovaných po mužích a jen necelá tři procenta po ženách. Web iRozhlas nedávno zjistil, že v Praze se nachází 1659 mužských a 80 ženských ulic, což je poměr cca 20:1. V Brně (786:36) a Ostravě (709:34) jsou na tom stejně (špatně).

Co víc – když už, tak ženy často neobývají bulváry, náměstí a nábřeží, ale málo významné destinace někde na kraji města.

Rozvedeme si to nad plánem Prahy, protože tam najdeme ulic nejvíc.

Do nebe volajícím příkladem je Božena Němcová. Sice to dotáhla až na pětistovku, a to v oběživu panuje o dost tvrdší konkurence. Kdežto ulice Boženy Němcové je zoufalá adresa na začátku Nuselského mostu, kudy projede sto tisíc aut za den. Moc nehostinnějších míst centrum nenabízí. Není tam víceméně nic. Vlastně ano, obrovská reklamní obrazovka.

Tím spíš vynikne, že nedaleko leží nejen náměstí, ale hlavně pulsující metro I. P. Pavlova. Když přijede cizinec a vygoogluje si, kdo to byl, musí mu vrtat hlavou, proč jsme rozhodli pojmenovat taková prominentní místa ausgerechnet po velikánovi podmíněného reflexu. A z jakých důvodů se u Pražanů těší takové úctě.

Aby to nevypadalo, že jsem si zasedl na ruské psychology: Jakub Arbes má na Smíchově náměstí Arbesák, Svatopluk Čech parádní most přes Vltavu, a tak dále. Božena Němcová je outsiderem Google Maps i ve srovnání s kolegy spisovateli. O dost lepší ulice mají i Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská.

Když do metropolitního místopisu promítneme první stovku ankety o největšího Čecha (kam se dostalo 18 Češek), narazíme na další neblahé disproporce. Nejen Božena Němcová (10. místo), ale také Ema Destinnová (26. místo, krátká ulice v Košířích) ani Magdalena Dobromila Rettigová (88. místo, ulička sice v Praze 1, ale zapadlá) nejsou adekvátně zastoupeny. Snad jen třída Milady Horákové (36. místo) odpovídá významu.

Kuriózní je Ludmilina, kratičká nevábná ulice u autobusového nádraží na Palmovce, která se skutečně jmenuje po svaté Ludmile (62. největším Čechovi), babičce svatého Václava. Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni!

Nemluvě o ženách, které své ulice v Praze nemají vůbec. Jako císařovna Marie Terezie (28.), Zdislava z Lemberka (77.) a Helena Růžičková (82. místo). Svatá Anežka: alespoň klášter a Anežská ulice.

Ale to jsme u obecnějšího aspektu urbánní nespravedlnosti, který se vymyká genderovým kategoriím: Co si kdo nepostaví, to nemá.

Karel IV. (1. místo) je za vodou (most plus náměstí Karlák). Jan Werich (6. místo) nemít vilu na Kampě, musel by se spokojit jen se sídlištěm Barrandov (Voskovcova ulice leží hned vedle). Tomáš Baťa (21. místo), to je obchodní dům dole na Václaváku, ulice žádná. Vlasta Burian (31. místo) má svou pasáž tam, kde míval divadlo. Kdežto ulici Vlasty Buriana byste našli až v Satalicích, to byl za první republiky konec světa, ne Praha!

Analýza profesora Fiedlera ukázala, že diskriminace adresou, takzvaný adresismus, se týká nejen velikánek, ale i mladších velikánů mužského i ženského pohlaví. (Krátká pauza, smích gender- a lingvi- insiderů.) Jak to vysvětlit? Dokonce i v zemi tak notoricky proslulé historickou nestabilitou uličních názvů se starší generace odmítají svých smaltovaných tabulek vzdát. A pustit k lizu – do map, na webové stránky, na vizitky, do taxíků, na poštovní obálky, do prestižní společnosti a do paměti národa – mladší zasloužilce.

Města se bohužel zároveň nerozrůstají ani zdaleka takovým tempem, aby to stále rostoucí poptávku čekatelů a čekatelek na své ulice mohlo saturovat.

Pak jsme svědky nedůstojných scén, kdy musí vznikat větší či menší sídliště, abychom disponovali alespoň ulicí Karla Kryla (periferie na kraji Jihozápadního Města), Olgy Havlové (u Nákladového nádraží Žižkov) nebo Pavla Tigrida (Michle). 29., 80. a 83. místo, a jen tak tak se dostali do pořadníku. Staří mazáci si to zabukovali a neustoupí.

"Ulici" Emila Zátopka (12. největší Čech) pod záminkou jeho atletické kariéry šoupli na strahovský vídrholec, dozadu za stadion.

V Praze se prý nestaví, a tohle je jediný rozhodující argument, proč to rapidně změnit. Ne nedostatek bytů, nýbrž nedostatek nových ulic k pojmenování. Protože paběrkují nejen ženy, ale ročníky 1900 a mladší jako takové. Omladit a feminizovat uliční síť: výzva hodná 21. století. Psáno v Pernerově ulici, 186 00 Praha 8.