Prezident Miloš Zeman po čase znovu vycestoval do kraje a na Karlovarsku kromě jiného podpořil těžbu uhlí. Obnovitelné zdroje podle něj nemají budoucnost, vždyť za jejich rozkvětem prý stojí státní dotace.

S takovým pohledem se dá polemizovat. Například s využitím zákona o zachování hmoty. Jestli něco nemá budoucnost, učí nás, tak je to uhlí, protože to se těží, až dotěží, a žádné další nevyroste, žádné nové přesličky nám nezkamení. Uhlí i ropa jednoho dne dojdou, my ani prezident republiky u toho sice pravděpodobně nebudeme – ale i to je budoucnost. Hodná svého jména, ne budoucnost jedné, dvou, tří generací a volebních období.

Zeman není zdaleka jediný politik, který přírodní zákony popírá. Je to dokonce jedna z nejoblíbenějších – a taky z pohledu krátké budoucnosti nejúspěšnějších – politických metod. Problém se vyřeší tak, že se fyzikální děje odloží stranou, že si společně zavážeme oči a ucpeme uši a tím pádem něco nebude, něco nenastane.

V principu stejnou úvahu jako Zeman přece aplikuje ministryně Maláčová, podle které není žádná důchodová reforma zapotřebí. A vypadá to, že i premiérka Mayová, která se už dlouho chová tak, jako by listy z kalendáře trhala jen naoko a brexit se ve skutečnosti den za dnem nepřibližoval, protože žádný brexit není, mrk mrk.

Nejčastěji popíranou veličinou je samozřejmě čas. Politici ho vyzývají na souboj s lehkým srdcem, protože vědí, že jsou ve výhodě: mohou výsledek zápasu odkládat, někdy zdánlivě donekonečna, oddechových časů mají k dispozici skoro neomezené množství. Skóre (vítězů?) je ale dané: česká populace rapidně zestárne a fosilní paliva dojdou. I když si politici myslí, že čas mají na své straně, budoucnost je známá.