Server Aktualne.cz publikoval 12. února článek Jak na prezidenta, kterého nejde potrestat? Politici chtějí opravit zákon o financování voleb. Text přinesl první dojmy právníků, politiků a dalších aktérů z uplatňování legislativy o financování voleb po dvou skončených volebních kampaních: sněmovní a prezidentské.

Názory se různily, ale vynikly mezi nimi výroky Petra Gazdíka. „Je to celé zoufalé a hloupé. Jediné, co to přineslo, je finanční omezení kampaní," prohlásil předseda poslaneckého klubu STAN. „Tváří se, že celý proces ztransparentňuje, ale politickým stranám přinesl obrovské množství naprosto zbytečné byrokracie. Těm poctivým. A ti nepoctiví to stejně obejdou," dodal Gazdík, který při projednávání novely volebních zákonů na plénu Sněmovny v minulém funkčním období nevystoupil ani jednou v žádné z rozprav. Na konci třetího čtení při závěrečném hlasování o zákonu nebyl žádný poslanec klubu TOP09-STAN proti (sám Gazdík se z jednání omluvil), byť aktivní podporu mu z celé frakce vyslovil jen Jan Farský. Ostatní se zdrželi nebo chyběli. Ostatně totéž platí pro celou Poslaneckou sněmovnu: proti zákonu ve 3. čtení nehlasoval ani jeden poslanec (!), byť jej ze 169 přítomných výslovně podpořilo jen 95 zákonodárců (přehled viz zde)

Letos uplyne 20 let od začátku příběhu, jehož dozvuky žijeme dodnes. V roce 1998 skončila vítězstvím ČSSD vleklá krize ODS, tehdejšího lídra pravice. Dění kolem falešných sponzorů a tvrzení o tajném kontě strany, naditém prý úplatky z privatizace, způsobily pád vlády. Sociální demokraty vedl do voleb předseda Miloš Zeman s heslem akce Čisté ruce. Po volbách uzavřela ČSSD s ODS dohodu a výsledkem údajného čištění rukou bylo rozčarování z politiky a růst nedůvěry v politické strany. Další léta na tom nic moc nezměnila, takže sousloví „tradiční politická strana“ dnes vydávají za synonymum lumpárny hnutí, která získávají podporu díky výrokům typu všetci kradnů.

Za těch 20 let nevzešla z českých politických stran žádná zásadní iniciativa k nápravě jejich renomé, která by byla míněna vážně a skončila úspěchem. Financování stran a voleb se upravovalo spíše v reakci na nálezy Ústavního soudu, nebo kvůli mezinárodním závazkům. I novely volebních zákonů, k nimž se vyjádřil Gazdík, mají původ v závěrech uskupení GRECO při Radě Evropy, k jejichž respektování jsme se jako země zavázali. Tlak na to, aby se věci hýbaly, vyvíjeli občanští aktivisté. To samozřejmě není ideální, ale žádná z tradičních stran se této role sama neujala. Tradiční strany na iniciativu kývly, protože od dob Lájose Bácse a Radjiva Sinhy (kteří budiž vnímáni jen jako symbol širšího reputačního problému stran obecně) se postupně jejich vnímání dále propadalo, takže neměly na výběr. Když už byly české parlamentní partaje dotlačeny k tomu, aby uzákonily vůbec první finanční pravidla vedení kampaní, mají teď šanci onen dvacetiletý příběh začít uzavírat a pokusit se skepsi vůči tradičnímu stranictví i politice zmírnit.

Výroky Petra Gazdíka jdou bohužel přesně opačným směrem. Šmahem odmítnout nový zákon či instituci je jednoduché a rezonuje to v médiích. Jako zkušený politik ale Gazdík ví, jaký důsledek takové výroky mají. Když se ustavil Senát, přezíravé výroky politiků nastavily vnímání druhé komory, které se drží dodnes: zbytečná instituce, která nás stojí peníze a komplikuje přijímání zákonů. Nechci srovnávat Senát s Úřadem pro dohled nad hospodařením politických stran. Institucionálně je úřad samozřejmě někde úplně jinde. Princip je to ale podobný. Vyjadřovat se způsobem, který budí dojem, že je hloupé a zbytečné kontrolovat, za kolik a z čeho strany dělají kampaně, aby získaly politickou moc, znamená vyvolávat předpojatost vůči institutu, který má potenciál stranám pomoci získat zpět důvěru voličů.

První dvě kampaně ukázaly, že na nové legislativě je co měnit. I STAN k této věci chystá seminář, což je chvályhodné. Poukazovat na díry v zákoně je normální, ostatně každá nová úprava musí projít prvotní konfrontací s praxí a reagovat na ni. Na pováženou je diskurz, pozice, styl, s jakými do takové debaty vstoupíme. U politických sil, které nemají problém upřednostnit momentální aplaus té části voličů, kteří si se systémovými otázkami moc hlavu nelámou, jednoduché výroky nepřekvapí. Mezi ně, zdá se mi, STAN patřit nechce.