V posledním květnovém týdnu přinesl server Aktualne.cz zprávu, že spolek Přátelé Miloše Zemana změnil své sídlo (k dispozici zde). Od 10. května je jeho adresou budova spadající pod Kancelář prezidenta republiky, v níž má pronajatý byt i hradní kancléř a předseda spolku Vratislav Mynář. Ředitel tiskového odboru prezidentské kanceláře Jiří Ovčáček nedokázal novinářům odpovědět na otázku, za jakých podmínek spolek prostory užívá. Mluvčí Správy Pražského hradu pouze potvrdil, že má se spolkem Přátelé Miloše Zemana uzavřenu nájemní smlouvu na užívání prostor, její podmínky však neupřesnil.

Přátelé Miloše Zemana jsou fundraisingovým spolkem a faktickým volebním výborem staronového prezidenta. Spolek z valné většiny zajistil financování a realizaci Zemanovy kampaně. V Česku se nyní zvolna rozjíždí kampaň před podzimními senátními volbami. Ty probíhají podle totožného volebního systému jako prezidentské volby, ale obsahují oproti prezidentským volbám navíc jeden prvek. Zatímco kandidáta na prezidenta nemohou navrhovat politické strany, u senátních voleb tuto možnost mají. Strany se dokonce obvykle snaží, aby osobnosti kandidovaly pod jejich hlavičkou, protože když uspějí, mohou inkasovat tučný příspěvek za mandát (nezávislí senátoři příspěvek nedostávají). V takovém případě strany fungují fakticky jako fundraisingová a realizační podpora senátorského kandidáta. Plní pro něj podobnou roli jako spolek přátel pro Miloše Zemana.

Proč dávám změnu sídla Mynářova spolku do souvislosti s činností stran? Napsal jsem, že v určitém ohledu plnil spolek pro kandidáta Zemana podobnou funkci, jakou budou plnit strany pro senátorské kandidáty v nadcházejících měsících. Neznáme podmínky, za kterých spolek sídlí v budově patřící státu, nemůžeme tedy říci, zda jsou to podmínky cenově a jinak obvyklé. Pokud by volební štáb stranického kandidáta v senátních (či jakýchkoliv jiných) volbách získal benefit od státu, obce nebo kraje, dopustila by se strana deliktu a hrozila by jí pokuta. Spolky i strany jsou soukromoprávní organizace, které slouží ke sdružování občanů. Podmínky jejich činnosti se ale zásadně liší. Vedle mnoha dalších omezení nemohou strany přijmout žádné bezúplatné plnění od „eráru“. V kampani před volbami do Sněmovny si tak strany nesměly zadarmo ani vylepit plakáty na obecní vývěsky, zatímco prezidentský kandidát si nechal od krajů a měst zdarma organizovat mítinky na náměstích. Totéž by mohli dělat nezávislí kandidáti v senátních volbách.

Rozdíly v možnostech financování stranických politických aktivit od těch nezávislých jsou obrovské a těžko pochopitelné. A také rozporuplné. Smyslem regulace financování politických stran bylo i odstřihnout je od prostředků veřejných institucí, které kontrolují. Strany by tedy na nich měly být nezávislé. Ovšem nezávislý kandidát nebo jeho podpůrný spolek taková omezení nemají a paradoxně tak mohou být se zdroji od veřejných institucí spojeny. Řešením samozřejmě není zrušit omezení kladená na strany, byť určitá zmírnění si lze představit. Řešením je nahlížet i na tak zvané nezávislé kandidáty a jejich volební výbory jako na potenciální budoucí držitele moci, u nichž je namístě stanovit pravidla pro využívání veřejných prostředků v kampani i v následné činnosti.