V České republice máme dnes 233 aktivních politických stran. Kdybychom připočetli i ty, kterým soud kvůli prohřeškům pozastavil činnost, bylo by jich ještě o 26 více. Trend přírůstků nových formací přitom stoupá stále strměji. Zatímco do roku 2008 v Česku vzniklo 67 dnes aktivních stran, za posledních deset let přibylo 166 dalších, tedy v průměru skoro sedmnáct ročně (každé tři týdny jedna). Letos zaznamenáváme zatím druhý nejplodnější rok – od ledna už vzniklo 26 uskupení, a to nám teprve skončily prázdniny. Jsou skutečně Češi stále více politicky aktivní a sdružují se proto ve stranách? Nezdá se. Registraci nových stran spíše podněcují zákony. Je to totiž výhodné.


Zdroj: rejstřík politických stran MVČR, zpracování autor. Červeně exponenciální trendová křivka.

Politické strany historicky vznikaly jak zespoda, iniciativou občanů stojících mimo politiku, tak seshora, kdy elity v politice už přítomné potřebovaly získat základnu voličů či sympatizantů. Oba typy se přinejmenším pokoušely do své činnosti zapojit určitý společenský segment. A i když se dnes setkáváme s novými typy stran, pořád to jsou instituce, jejichž smyslem má být zapojení lidí do aktivního politického života. Ostatně sám zákon o politických stranách říká, že strany slouží ke sdružování občanů a jejich účasti na politickém životě. Také ústavní soud několikrát zdůraznil, že podstatou politických stran má být jejich široká přítomnost v populaci, když ve svých nálezech upozornil, že strany plní funkci reprezentanta pluralitních, diferencovaných zájmů a že mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě. V Česku ale často vznikají strany s minimem členů, úzkou agendou a bez ambice zakořenit ve společnosti.

Novými stranami jsou nezřídka jednoúčelová uskupení, fungující v zásadě jako realizační tým pro politickou kariéru jedné konkrétní osoby, někdy dokonce s názvem obsahujícím jméno takové osoby. Z politologického hlediska jsou přinejmenším nestandardní. Nezdá se, že by měly ambici reprezentovat společenské segmenty a přenášet jejich vůli na politické kolbiště, nemají širší členskou základnu, ani rozvinutou strukturu. Paradoxní je, že nezřídka se takové subjekty označují za hnutí, ne strany. Z hlediska zákona jsou sice strany a hnutí totéž, ale u hnutí by se přece jen dala očekávat snaha o mobilizaci širších skupin. Nestandardní ale neznamená nelegální a především: vznik takových stran je vlastně docela logický. A to kvůli tomu, jakým způsobem stát nastavil pravidla pro příspěvky na mandáty senátorů nebo požadavky pro účast v komunálních volbách.

Příspěvek na mandát senátora dostává politická strana či hnutí, za kterou byl zvolen, a to ve výši 900 tisíc korun ročně. Nezávislý senátor takový příspěvek nedostává. Má, stejně jako všichni členové horní komory, nárok jen na prostředky na asistenta a provoz kanceláře. To je také důvod, proč je skutečně nezávislých senátorů v horní komoře parlamentu relativně málo a proč řada senátorů, kteří se v kampani prezentují jako "nezávislý za ..." nebo "nezávislý s podporou ...", ve skutečnosti nejsou nezávislými ve smyslu zákona. Kandidátní listinu nepřihlašovali oni, ale "podporující" politická strana/hnutí. Ve skutečnosti jsou tak z hlediska volebního zákona kandidáty takové strany či hnutí. Dobrý příklad nabízejí nadcházející senátní volby. O zvolení se v nich uchází 251 kandidátů, ale jen 18 jich je nezávislých ve smyslu zákona. Ostatní jsou na listinách stran nebo koalic. Přitom i senátor kandidát obvykle chce v průběhu výkonu mandátu provozovat politickou činnost, která stojí peníze (cestování po regionu, vzdělávací či publikační aktivity a tak dále), tedy vykonávat veřejnou politickou službu, pro kterou jsou finance třeba.

Na komunální úrovni pak strany vznikají z jiného pragmatického důvodu: volební zákon říká, že se obecních voleb mohou účastnit buď registrované politické strany, nebo nezávislí kandidáti a sdružení nezávislých kandidátů (eventuálně jejich kombinace). Jenže sdružení nezávislých musejí při registraci listiny odevzdat též podpůrnou petici s podpisy alespoň 7 % obyvatel dané obce. A musejí tak činit každé čtyři roky znovu a znovu. Už ve středně velkých městech se zhruba 15 tisíci obyvateli se vyplatí nepostávat pravidelně na ulici s podpisovými archy (navíc v době, kdy kontaktní kampaň obvykle ještě neprobíhá), ale založit si stranu a mít jednou provždy vystaráno. Pro její registraci totiž stačí doložit jednorázově podpisy tisíce obyvatel odkudkoliv z republiky. Pak se strana může účastnit trvale všech voleb.

Právní úprava týkající se popsaných problémů je docela schizofrenní. Od loňského roku platí pro všechny strany, včetně lokálních či „účelových“, nová pravidla transparentního hospodaření, která zahrnují podrobnější výkaznictví a zatěžují tak formace větší administrativou. Za porušení povinností hrozí finanční sankce, ba dokonce pozastavení až rozpuštění strany. Když se předpis připravoval, někteří zákonodárci přiznávali, byť ne moc nahlas a veřejně, že jedním z vedlejších účinků nové legislativy mělo být také snížení počtu stran. Předpokládalo se, že nemálo jich svoji činnost raději ukončí, než aby se novými povinnostmi zabývaly, nebo že dohledový úřad kvůli lajdáctví ve finančních zprávách iniciuje jejich pozastavení, potažmo rozpuštění. Jenže současně stát jinými ustanoveními vznikání stran nadále fakticky podněcuje. Stran neubývá, ale přibývá, přitom ochota lidí aktivně se ve stranách angažovat přinejlepším stagnuje. A v dlouhém seznamu existujících stran se s obtížemi orientuje nejen veřejnost, ale i dohledový úřad.