Strany a kandidáti se na sklonku prázdnin už celkem zřetelně dělí na dvě skupiny. Jedna skupina křižuje zemi ve stranických barvách, rozdává propagační materiály, pořádá mítinky, na internetu se představují jednotliví kandidáti – prostě dělá volební kampaň. Druhá skupina, ta menší, kampaň nedělá. Vlastně to tak trochu vypadá, že ji volby moc nezajímají.

Místo stranické agitace se příslušníci druhé skupiny intenzivně věnují výkonu svých funkcí. Jsou to funkce náročné, ba ústřední. Jejich představitelé mají přístup do médií takřka nonstop otevřen a pokud potřebují občanům sdělit něco ze své pracovní agendy, stačí svolat tiskovou konferenci. Přesto srdnatě usilují o ještě hlubší informovanost občanů. Nehledí na to, že figurují na volebních listinách, a na úkor vlastní kampaně věnují svůj čas a energii vysvětlování otázek řízení země. Díky tomu víme, že k výbavě vysokého státního činitele dnes nezbytně patří filmařské drony, kvalitní kamery, mikrofony, osvětlení, softwary na editaci videa a fotografií, tomu odpovídající počítače, rychlé připojení na internet a samozřejmě nezbytný aparát. Není čas ztrácet čas kampaní, když je třeba veřejnost informovat o rajčatových slavnostech nebo o výhledu z lázeňského bazénu, či sdělit, že celníci mají psy a inspekce práce dělá inspekce práce. Zatímco se kandidáti bez vysokých funkcí houpou na houpačkách, hrají na harmoniku a pivo pijí ze skla, funkcionář se na závěr horkého letního dne trmácí s filmovým štábem na ztichlé provinční nádraží, aby na perónu slepé koleje sdělil občanům, že Česko je teď kosmickou velmocí. Pivo při tom upíjí z porcelánového hrnku.

Sarkasmus? Ne tak docela. Strany se naučily pravidla kampaně, a některé proto kampaň nedělají. Namísto toho se jejich představitelé, aktuální držitelé funkcí, dostávají do veřejného prostoru jiným způsobem, který neodporuje pravidlům. Podle zákona se za kampaň považuje jakékoliv sdělení ve prospěch či neprospěch kandidující strany, koalice nebo jejich kandidáta, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata. Takovou agitaci musí strany označovat, vykazovat a započítávat do devadesátimilionového limitu. Recepty na to, jak se prezentovat a přitom neporušit předpisy, jsou v zásadě dva. Podle prvního mohou v kampani vařit všichni. Když chce kandidát oslovit voliče, může vzít mobil a selfie tyč a svoji fotku či promluvu nahrát na sociální síť. Pokud není zrovna v muzeu, kde se zdarma fotit nesmí, není vlastnoručně pořízený snímek ničím, za co by se obvykle poskytovala úplata. Dotyčný tedy kampaň ve smyslu zákona nedělá. Jenže kandidáti před volbami nechtějí vypadat jen jako amatéři se selfie tyčí. Za kvalitní spot se obvykle platí a nezřídka ho pak strany na sítích také za peníze propagují. Tím se ocitají v kampani, kterou zákon reguluje. Držitelé veřejných funkcí jsou ale ve výhodě, protože mají v zásobě ještě druhý recept. S pomocí profesionálů a často za veřejné peníze vystupují v úřední pozici a prezentují svoji práci. Zákon tím nijak neporušují, přesto tato praxe stojí za komentář.

Aktivní politici využívali své výhody vždy. S blížícími se volbami se dokončovaly průmyslové zóny, rekonstruovaly se školy, stříhaly se kdejaké pásky, přidávalo se na platech i dávkách a funkcionáři si nenechali ujít příležitost se u toho všeho nechat natočit a vyfotit. V letošní kampani se ale z přirozené výhody celkem neskrývaně stává taktika. Držitelé veřejných funkcí se jen nevezou na agendě svého úřadu, ale aktivně vymýšlejí, co by tak ještě šlo pod výkon funkce zahrnout a použít jako pozadí pro vlastní prezentaci. Protože jsou to většinou představitelé výkonné moci, pod kterou spadají skoro všechny složky státu, je při troše fantazie šíře toho, co se dá pod úřední agendu schovat, skoro neomezená. V těchto svých vystoupeních si funkcionáři dávají pozor na to, aby ani slovem nenaznačili svoji snahu uspět ve volbách a aby se nijak nezmínili o straně, za kterou kandidují. Neporušují tedy pravidla regulované kampaně. Prezentují úspěšné firmy a projekty, propagují cestovní ruch, připomínají, co jimi reprezentované úřady v uplynulém období učinily. Sociální sítě jsou tak plné prezentace kandidátů, kteří nevystupují jako kandidáti. Promlouvají k potenciálním voličům, ale stranické měšce na kampaň se nevyprazdňují. Zdá se, že poté, co se strany naučily svěřovat kampaně marketingovým expertům, přibraly do svých štábů také právníky.

Ústavní soud v roce 2004 konstatoval, že by bylo absurdní upřít veřejným činitelům a úředním osobám možnost angažovat se ve volební kampani. V příslušném verdiktu soudci napsali, že politici nesmí při agitaci používat prostředků, které jiný občan použít nemůže a které by dodávaly vystupování činitele punc oficiality. Z judikátu tedy víme, že není možné, aby na volebním mítinku primátor vystoupil s primátorským řetězem na krku, nebo aby si náměstek ministra udělal z hlavičkového papíru volební leták. Situaci, kdy funkcionář neagituje, ale reprezentuje státní úřad, se však zákon ani soudní rozhodnutí nezabývají.

Do zákonů nejde napsat vše. Naštěstí. Politický život je natolik rozmanitý, že i kdyby někdo tu snahu měl, nikdy by všechny podoby kampaně nevystihl a do paragrafů nevměstnal. Nahrazování kampaně úřední prezentací, kterého jsme svědky, není nelegální. Je to využívání výhody plynoucí z funkce na maximum. Způsob vedení kampaní se tím posouvá do nové podoby. Ještě před podzimním hlasováním je tak zřejmé, že letošní volby tuzemské politické prostředí přinejmenším v tomto ohledu změní.

(Zajímají vás pravidla kampaně? Navštivte pravidlakampane.cz.