Dnes, kdy politici pláčou nad malou účastí občanů při volbách do senátu a Andrej Babiš navrhuje jeho zrušení, nebude možná na škodu připomenout si za jakých okolností a proč náš senát vznikl.

První republika senát měla. Podle původní představy, kterou hájili v ústavním výboru především národní demokraté, mělo jít o jakousi obdobu někdejší panské sněmovny rakouské říšské rady, tj. senát neměl být přímo volen, ale měli zde zasedat vyslaní zástupci měst, svazků územní samosprávy, korporací a případně také o stát zasloužilí občané. Proti tomu se ale zásadně postavili sociální demokraté, kteří oprávněně namítali, že demokratický stát žádnou panskou sněmovnu nepotřebuje. Protože bez podpory sociálně-demokratických poslanců nebylo možné v Revolučním národním shromáždění ústavu schválit, došlo nakonec ke kompromisu: senát bude zřízen, ale bude volen, a to stejným způsobem jako poslanecká sněmovna. Senát se tím stal zmenšenou kopií Poslanecké sněmovny a tím byl předurčen i jeho osud: většího politického významu nikdy nenabyl a stal se odkladištěm pro vysloužilé politiky, které bylo třeba nějak zabezpečit.
Už během druhé světové války panovalo napříč politickými stranami doma i v exilu přesvědčení, že je senát zbytečný a proto ústavodárné národní shromáždění, připravující od roku 1946 novou ústavu, předem počítalo pouze s jednokomorovým parlamentem. Zrušení senátu tedy nijak nesouviselo s komunistickým převratem. Ústavy z 9. května 1948 a 11. července 1960 ustanovovaly jen jednokomorový parlament – Národní shromáždění. V roce 1968 byl sice zřízen dvoukomorový parlament - Federální shromáždění složené ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů – tato změna ale neznamenala návrat k senátu první republiky, nýbrž vyplývaly logicky z uzákonění federativního uspořádání státu.
V roce 1991 se při přípravě nové federální ústavy uvažovalo o senátě jako náhradě za Sněmovnu národů Federálního shromáždění, tj. komoru vyjadřující shodným počtem zástupců z České i Slovenské republiky rovnocenné postavení obou částí federace. V tomto senátě měl platit tak jako doposud ve Sněmovně národů zákaz majorizace, tj. k přijetí stanoveného okruhu zákonů bylo zapotřebí většiny senátorů zvolených jak v České, tak i ve Slovenské republice.
V létě 1992 už bylo jasné, že Československo zanikne, a proto v září téhož roku začala být urychleně připravována ústava samostatné České republiky. V ní měl být obnoven i senát; i když inspirace ústavou z roku 1920 je zjevná, při zřízení horní komory v roce 1992 převládaly čistě pragmatické důvody: bylo totiž potřeba umístit někam poslance Federálního shromáždění zvolené v nedávných volbách 5. – 6. června, protože zánikem Československa zanikaly logicky i jejich mandáty. Minimálně část federálních poslanců zvolených v České republice proto měla být převedena do tzv. přechodného senátu, který byl zřízen v rámci přechodných a závěrečných ustanovení ústavy ČR (čl. 106, odst. 2). Tento prozatímní senát měl tvořit až do řádných voleb druhou komoru parlamentu spolu s dosavadní Českou národní radou, která se od vzniku samostatné České republiky měnila v Poslaneckou sněmovnu. Na „záchraně“ poslanců měly zájem především české politické strany, a na prvním místě ODS. České strany totiž vyslaly při volbách právě do Federálního shromáždění svou „hvězdnou ligu“ (včetně samotného Václava Klause), zatímco do České národní rady – tedy parlamentu České republiky – byli kandidováni méně významní politici. Slovenské politické strany a především Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) naproti tomu osud federálních poslanců příliš nezajímal: pro Slováky bylo vždy Federální shromáždění parlamentem vedlejším a proto hlavní a nejvýznamnější slovenští politici ve volbách kandidovali do Slovenské národní rady. Proto také slovenská ústava schválená 1. září 1992 se zřízením druhé komory parlamentu nepočítala a dosavadní Slovenskou národní radu měnila v pouze jednokomorovou Národní radu Slovenské republiky.
Závazek převést federální poslance do národních rad, tedy do parlamentů příštích samostatných republik, je obsažen už v bodě 6 politické dohody mezi ODS a HZDS o rozdělení federace z 19. června 1992 a byl včleněn také do návrhu ústavního zákona o zániku ČSFR. „Prozatímní senát“, resp. příslib převedení poslanců do parlamentů samostatných republik, měl být také pobídkou pro federální poslance, aby schválili zákon o zániku federace a tím ovšem i zánik federálního parlamentu. Panovaly totiž oprávněné obavy, že federální poslanci nebudou příliš ochotni už po pouhých šesti měsících hlasovat pro svou vlastní likvidaci a tím i pro ztrátu poslaneckých platů. Jak známo, zákon byl skutečně také 25. listopadu 1992 přijat (úst. zák. č. 542/1992 Sb.), přičemž jeho článek IV předpokládal převod poslanců do parlamentů příslušných republik, tj. v případě České republiky právě do „prozatímního senátu“. Odpůrcem „transformace poslanců“ byla od počátku Občanská demokratická aliance (ODA) Jana Kalvody, která měla tu „výhodu“, že se při volbách dostala pouze do České národní rady, ale nikoliv do Federálního shromáždění. ODA neměla o federální poslance v ČNR zájem a správně dokazovala, že zánikem Československa logicky končí i platnost mandátů poslanců Federálního shromáždění. ODA byla součástí Klausovy kolační vlády a bez ní nebylo možné schválit v České národní radě příští českou ústavu. Nakonec sice souhlasila se zřízením Prozatímního senátu, ale podmiňovala svou podporu schválení ústavy tím, že o způsobu převodu poslanců nerozhodne samotný zákon Federálního shromáždění, jak se původně předpokládalo, ale ústavní zákony obou národních rad. Spoléhala přitom na to, že v národních radách ústavní zákony o převodu poslanců neprojdou.
Dne 15. prosince 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon o transformaci veškeré zákonodárné moci na území České republiky na Českou národní radu a současně přijala usnesení o kontinuitě platnosti mandátů poslanců ČNR pro příští Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR. O převzetí federálních poslanců do Poslanecké sněmovny nebylo v usnesení ani v ústavním zákoně ani slovo: ČNR ignorovala článek IV. ústavního zákona o zániku ČSFR hovořící o transformaci poslanců s odůvodněním, že zánikem ČSFR platnost mandátů poslanců FS zaniká. V týž den (15. prosince) se konalo i vůbec poslední společné zasedání obou komor Federálního shromáždění a právě zde se poslanci dozvěděli, že je ČNR „nechce“. Dalo se předpokládat, že Národní rada Slovenské republiky se zachová stejně. Následující den předložil poslanec Sněmovny národů Karel Máček „návrh usnesení FS ČSFR k problematice poslanců FS po 31. prosinci 1992“. Usnesení protestovalo proti zpochybňování platnosti článku o transformaci poslanců v ústavním zákoně o zániku federace a tvrdilo, že „jakékoliv zpochybňování zmíněných ustanovení zpochybňuje sám zánik České a Slovenské Federativní Republiky a legitimitu nástupnických států včetně jejich zákonodárných, výkonných a soudních orgánů“. Poté se rozproudila neobyčejná trapná debata, v níž poslanci bez ohledu na politickou příslušnost vystupovali na tribunu a kritizovali jednání České národní rady, která je sice odmítla uznat platnost mandátu federálních poslanců po zániku státu, ale zároveň 15. prosince přijala ústavní zákon usnesení o nezpochybnitelnosti poslaneckých mandátů ČNR jako příštích poslanců samostatné České republiky. tvrdili, že jim vůbec nejde o poslanecké výhody a platy, ale o „principy“, „legitimitu“ a „úctu k zákonům“. Čestně se zachovalo jen několik poslanců: jedním z nich byl i současný prezident Miloš Zeman, tehdy poslanec za ČSSD, který vyzval poslance k zachování osobní důstojnosti. Otevřeně řekl, že poté, co schválili zákon o zániku ČSFR, nemohou počítat s tím, že je zákonodárné sbory republik přijmou mezi sebe. Také poslanci za pravicové republikány návrh rezoluce odmítli.
Samotná rezoluce nemohla samozřejmě na věci nic měnit a také nic nezměnila. O návrhu ústavního zákona o naplnění Prozatímního senátu jednala Česká národní rada 19. prosince 1992. Při jednání v ústavně-právním výboru se už dříve objevil poměrně zásadní problém: na území České republiky bylo ve volbách 5. – 6. června 1992 zvoleno do obou sněmoven Federálního shromáždění celkem 174 poslanců, avšak senát měl mít podle ústavy České republiky jen 81 senátorů. Návrh zákona o transformaci poslanců byl proto nakonec vypracován a předložen ve dvou variantách: první předpokládala, že do Prozatímního senátu budou převedení všichni federální poslanci zvolení v České republice, takže senát by měl dočasně 174 členů, druhý počítal s tím, že 81 senátorských míst se rozdělí proporcionálně podle výsledků červnových voleb mezi jednotlivé politické strany, přičemž o tom, kdo se konkrétně stane senátorem, mělo být rozhodnuto losem.
Už při projednávání obou návrhů v ústavně-právním výboru část jeho členů požadovala, aby byl návrh ústavního zákona vůbec stažen a plénum České národní rady o něm nejednalo. Jednání výboru nakonec skončilo usnesením, že výbor sice předkládá k projednání první variantu (tedy 174 senátorů), ale současně doporučuje, aby plénum neschválilo žádný návrh, tj. aby Prozatímní senát vůbec nevznikl. Ránu z milosti nakonec nechtěně zasadil poslanec ODS Marek Benda, který jako zpravodaj ústavně-právního výboru podal vlastní pozměňovací návrh: Prozatímní senát měl mít 81 senátorů, ale o konkrétních jménech neměl rozhodnout los, nýbrž zmocněnci jednotlivých politických stran. Bendův návrh vyvolal znechucení a obavy i u části poslanců ČNR, kteří doposud myšlenku Prozatímního senátu podporovali, protože bylo zcela jasné, že jednotlivé strany zákon zneužijí k tomu, aby se zbavily neposlušných či nepohodlných poslanců. Poslanec Stanislav Kozák v této situaci navrhl, aby se o návrhu hlasovalo tajným hlasováním, což plénum národní rady schválilo. Šlo o velmi šikovný tah, protože se tím minimalizoval nátlak na poslance. Po sečtení hlasů se ukázalo, že pro návrh hlasovalo jen 98 poslanců, proti bylo 55 a 17 se zdrželo hlasování, což znamenalo, že návrh zřejmě nepodpořili ani všichni poslanci ODS.
Návrh na transformaci poslanců byl po vzniku samostatné České republiky ještě jednou předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, kterou ovšem tvořila dosavadní Česká národní rada. Plénum sněmovny o návrhu hlasovalo 25. února 1993. Návrh opět neprošel a další pokusy o naplnění „Senátu“ se pak již neuskutečnily. Pokud jde o Slovensko, byl už v prosinci 1992 podán poslanecký návrh ústavního zákona o zřízení dočasné druhé sněmovny Národní rady SR, kam mělo být převedeno 126 poslanců FS zvolených na Slovensku. Plénum Národní rady o návrhu jednalo 12. ledna 1993. Během jednání byl do návrhu zařazen pozměňovací návrh, podle kterého měla být poslanecká funkce v této druhé komoře čestná, a tudíž neplacená. Tím ovšem zákon, jehož účelem bylo „zabezpečit“ federální poslance, ztrácel smysl. Slovenští poslanci pak zvolili stejnou taktiku, jako jejich čeští kolegové: prosadili tajné hlasování, v němž byl návrh podle očekávání zamítnut. Druhá komora slovenského parlamentu zřízena nebyla.
Senát České republiky zůstal nenaplněn až do voleb v roce 1996, přičemž sama skutečnost, že zde tři roky nebyl a žádná katastrofa nenastala, byl už tehdy jasným důkazem o jeho zbytečnosti. Ostatně skutečnost, že na Slovensku senát není a tento stát přitom jistě není kvůli tomu méně demokratický, je myslím dostatečně výmluvná.
Senát byl nechtěné dítě, a proto se nikdo nemůže divit, že voliče příliš nezajímá. K jeho zrušení by ovšem byla zapotřebí změna ústavy a tedy i souhlas samotných senátorů, a něčím takovým se samozřejmě nedá počítat. Bylo by ale možná vhodné, kdyby v této věci bylo vypsáno referendum. Jsem přesvědčen, že účast v něm by v takovém případě rozhodně byla dostatečná.