Chtěl bych jako historik vyjádřit naprostý souhlas s názorem Petrušky Šustrové "Vyhnání" (LN, 26. 6. 2018, s. 20).

Německá komunita žila v českých zemích po staletí. Paušální vyhnání více než dvou milionů lidí z Československa a zabavení jejich majetku proto nelze ospravedlnit tím, že se větší část německého obyvatelstva v roce 1938 postavila proti československému státu a ani tím, že se část tohoto obyvatelstva během druhé světové války podílela jako členové zločineckých nacistických organizací na válečných zločinech. Vždyť vysídlení německé komunity zasáhlo i nezletilé osoby včetně dětí, které už s ohledem na svůj věk nemohly mít na událostech roku 1938 a druhé světové války žádný podíl.

Plošná konfiskace majetku bez náhrady, provedená na základě prezidentských dekretů, bylo ostatně i z hlediska tehdejších zákonů protiústavní, protože porušovala ústavou zaručenou nedotknutelnost soukromého vlastnictví, která se vztahovala na jakýkoliv soukromý majetek bez ohledu na národnost či státní příslušnost vlastníka a samozřejmě i bez ohledu na jeho politické postoje.

Není pochyb, že Němci v roce 1918 do československého státu nechtěli, že velká část z nich ani později tento stát neakceptovala a že v roce 1938 zřejmě jejich většina přivítala připojení k Německu. To ale není žádný zločin. Časté tvrzení, že se většina sudetských Němců dopustila velezrady tím, že podporovala separatistickou Sudetoněmeckou stranu je také problematické - minimálně z právního hlediska. I když program Sudetoněmecké strany (SdP) směřoval nepochybně k rozbití Československa, byla tato strana až do svého úředního rozpuštění 17. září 1938 legální a členství v legální straně (a tím méně odevzdání hlasu ve volbách pro takovou stranu) přece nemůže být v žádném právním státě považované za "velezradu". To připadá v úvahu jen u příslušníků Sudetoněmeckého Freikorpsu, kteří se postavili proti orgánům republiky se zbraní v ruce, případně u funkcionářů SdP, kteří prokazatelně prováděli protistátní činnost.

Pokud jde o námitku, že sudetští Němci sloužili v německé branné moci, je třeba vědět, že československá vláda výslovně po anexi pohraničí uznala na základě československo-německé dohody o úpravě státního občanství a opci (č. 300/1938 Sb.), že jde o říšské státní občany. To znovu potvrdil i dekret č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě státního občanství osob německé a maďarské národnosti. Pokud tedy Československo uznalo, že jde o německé státní občany, pak nemohlo mít námitky proti tomu, že sloužili v německých branných silách, kam byli ostatně mobilizováni bez ohledu na to, zda v této armádě chtěli či nechtěli sloužit. Trestat sudetské Němce jen za službu v německých ozbrojených silách, pokud se nedopustili žádných jiných trestných činů, by bylo možné jen pokud by šlo o československé občany; potom by ale zase nebylo možné vystěhovat je z Československa, protože žádný stát nemůže vypovídat své občany do ciziny.

Myslím, že už je na čase, aby se politici postavili k věci čelem a pojmenovali "odsun" Němců z Československa pravým jménem - vyhnání. Děkuji tímto Petrušce Šustrové, že to udělala alespoň ona.

(zkrácená verze otištěna v Lidových novinách 4. 7. 2018 v "dopisech redakci")