Je velmi smutné, že se ruské ministerstvo zahraničních věcí ohrazuje proti tomu, že jsme se v České republice rozhodli připomínat si oběti sovětské invaze do Československa. Nejde přece jen o československé občany, kteří v důsledku okupace zahynuli: někdejší sovětské politické vedení a jmenovitě Leonid Brežněv totiž nesou i morální zodpovědnost za smrt svých občanů, tedy sovětských vojáků, kteří zde především v důsledku různých nehod zahynuli: kdyby je neposlali do Československa, kdyby seděli doma, tak by se jim nic nestalo. Mimochodem: ztráty sovětských vojáků nelze na základě československých pramenů přesně zdokumentovat; sovětské strana měla vždy tendenci připisovat je na účet „kontrarevoluce“. Ve skutečnosti – alespoň podle československých pramenů - z vojáků okupačních armád rukou československých občanů prokazatelně zahynul jediný voják, a ani ten nebyl sovětským občanem – šlo o bulharského seržanta Nikolu Nikolova.

Jsou ale vůbec ruští političtí činitelé a především průměrný ruský občan schopni pochopit, že 21. srpen nás stále bolí, že to byl pro Čechy a Slováky druhý Mnichov? Tuto středu (18. prosince), tedy ještě před vyjádřením tiskového odboru ruského MZV k zavedení 21. srpna jako památného dne, jsem se o věci bavil s reportérem ruské televize NTV a jeho kameramanem. Přijeli do Prahy natáčet reportáž o pomníku vlasovcům. Požádali mne o interview, které jsem jim dal. Oba pracovníci byli velmi vzdělaní a příjemní lidé a po natáčení jsme spolu hovořili o různých věcech. Řekli mně, že o sovětské invazi se v Rusku vůbec nemluví a pro většinu lidí, pokud o ní ještě vůbec vědí, je to pouhá epizoda. Ano, pro Rusy je to – bohužel - zapomenutá epizoda. Ale ne pro nás, především ne pro příslušníky generace, která ji pamatuje, k níž (s ohledem na svůj věk bohužel) také patřím.
Minulý rok na podzim (2018) jsem měl možnost zúčastnit se v Moskvě mezinárodního kulatého stolu k padesátému výročí srpnové okupace. Výsledek mne zklamal, protože někteří ruští účastníci zde opakovali stará a dávno vyvrácená klišé sovětské propagandy o tom, že zásah SSSR byl nutný na obranu socialismu v Československu, protože v opačném případě by Československo opustilo Varšavský pakt a na jeho území by přišla západoněmecká vojska a Američané. Jak víme ze západních archívních zdrojů, Západ tehdy žádná vojenská opatření v roce 1968 nechystal, ale naopak doporučoval maximální zdrženlivost; Dubčekovu vedení nijak politicky ani jinak nepomohl a likvidaci socialismu v roce 1968 u nás tehdy nikdo nepožadoval. Řekl jsem proto našim ruským hostitelům: „A k čemu to Sovětskému svazu všechno nakonec bylo? Ani reálný socialismus v Evropě, ani samotný SSSR už přece téměř třicet let stejně neexistují!“
Skutečnost je totiž takováto: Brežněv, člověk politicky zcela průměrný, či spíše podprůměrný, vůbec nedomyslel dopad svého rozhodnutí. Sovětskou invazí zdiskreditoval samotnou myšlenku socialismu, a to nejen u nás a v zemích východního bloku, ale i v západní Evropě a nakonec i v samotném SSSR. Jestliže totiž sovětská, a po ní i naše normalizační propaganda tvrdila, že žádný „demokratický socialismus“ není možný a jediná varianta socialismu ta, která je teď, pak logickým důsledkem muselo být nikoliv akceptování této varianty, ale naopak odmítnutí socialismu vůbec. Invaze měla ovšem ještě další důsledky: na mezinárodním poli diskreditovala Sovětský svaz v očích evropské i světové levice. Národy západní Evropy se znovu začaly bát sovětské expanze, což vedlo k posílení NATO. A také ty národy východní Evropy i samotného Sovětského svazu, které z historických důvodů pohlížely na Rusko a Rusy jako na své nepřátele (Poláci, Maďaři, baltské národy), se upevnily v přesvědčení, že od Moskvy nemohou ani v budoucnu nic dobrého očekávat a bude nejlepší, když se při nejbližší příležitosti od ní politicky „trhnou“. Totéž po roce 1968 platilo samozřejmě i o Československu, kde se Brežněvovi za noc podařilo něco, o co marně usilovaly před rokem 1918 Vídeň a Budapešť a za nacistické okupace Berlín: udělat z Čechů a Slováků, tradičních rusofilů, přesvědčené rusofoby. Dvacet let po invazi už ve východní Evropě o socialismus nikdo nestál a to ani v Sovětském svazu. A nakonec se SSSR zákonitě rozpadl, protože po zdiskreditování komunistické ideje jeho národy už nic nedrželo pohromadě.
Dnes je v Rusku velkou módou nadávat na Gorbačova a přisuzovat mu vinu za rozpad východního bloku a SSSR; osobně si nemyslím, že by tento rozpad byl nějakou tragédií, ale to je věc názoru. Jednu věc ale vím jistě: tento rozpad nezavinil Gorbačov – ten se mu naopak snažil dle svých možností zabránit; rozpad odstartoval už Brežněv nařízením invaze do Československa.
Nemohu a nechci dávat nikomu v Rusku a nejméně pak ruskému ministerstvu zahraničních věcí nějaké rady, ale mohu vyslovit svůj názor: invaze do Československa byla tragédií nejen pro Čechy a Slováky, ale i pro ruský národ, byť si to asi dnes v Rusku málokdo uvědomuje. Proto je jen dobře, a to pro všechny, když si oběti této invaze budeme připomínat.