Rozsáhlý článek Petra Druláka a Jana Kellera „Proč konzervativní socialismus“ (Právo, 14. 5.) obsahuje mnoho podnětných myšlenek a námětů k přemýšlení. S některými tvrzeními souhlasím, s jinými už méně – ale to teď není podstatné. Chci se zastavit pouze u jedné věty: „Je třeba rehabilitovat pojmy jako národ, stát a hranice, které liberálové obou břehů buď odmítají, nebo považují jen za nutná zla.“ Petr Drulák a Jan Keller tedy chtějí budovat svět i nadále na bázi národních států, které sice budou mezi sebou kooperovat, ale budou jasně od sebe odděleny hranicemi a nenechají si omezovat svou suverenitu.

Problém uvedené koncepce je v tom, že vycházejí z koncepce národa a národního státu, tak jak je vnímán v západní Evropě a v mimoevropských zemích, které vznikly v důsledku evropské kolonizace, především v USA. Tedy chápaní: národ = občané jednoho státu, každý stát tvoří jeden národ a každý národ má svůj stát. Vzniká optický klam, že v Evropě máme tolik národů, kolik zde máme států, a že jak počet národů, tak i počet států je konečný a neměnný. Ani jedno ale není pravda. Počet národů je mnohem větší, než počet států a není neměnný. Ve světě neustále vznikají nové národy a jiné zase zanikají. Jen za posledních pětasedmdesát let např. vznikly v Evropě tyto nové národy: rakouský, moldavský, bosňácký a makedonský, naproti tomu Lužičtí Srbové se dostali téměř na práh úplné asimilace. Problém je v tom, že národy, které nemají vlastní národní stát, jsou našim očím skryty, nevíme o nich, pokud se samozřejmě nezačnou hlasitě o svůj vlastní stát hlásit, jak to vidíme v současnosti např. u Skotů, Vlámů či Katalánců. Dokonce i většina těch států, které tradičně vnímáme jako národnostně homogenní (jako Francie či Itálie) ve skutečnosti homogenní nejsou.
Další problém spočívá v tom, že ve většině případů se státní hranice národních států nekryjí s hranicemi etnickými, což znamená, že část národního tělesa žije v sousedním státě a tvoří v něm národnostní menšinu. Žádná národnostní menšina, pokud žije kompaktně a navazuje teritoriálně na území „svého“ národa za politickou hranicí ale nechce být menšinou v cizím národním státě. Pokud je dostatečně silná, zcela přirozeně usiluje o připojení k „vlastnímu“ národnímu státu.
Právě poznání, že nejsme schopni narýsovat hranice států tak, aby respektovaly etnický princip a že nejsme ani schopni umožnit všem národům vznik jejich národního státu stál po druhé světové válce u kořene myšlenky evropské integrace: v ní měl být význam státních hranic mezi státy i samotný význam národních států snížen, čímž by se otupily národnostní konflikty, které vedly od počátku 19. století k opakovaným ničivým válkám následovaným zpravidla neméně ničivými etnickými čistkami.
Bude-li Evropa (a tím více svět) i nadále stavět výhradně na národních státech, budeme zde mít stále dva druhy národů: ty, které svůj stát mají, a ty které jej nemají. Ty národy, které jej nemají, se budou samozřejmě snažit jej vybudovat, což ale není možné bez rozbití státu, v jehož hranicích se nacházejí. Problém nelze vyřešit nějakou federací či autonomií na národnostním základě, jak přesvědčivě ukázal příklad SSSR, Jugoslávie i Československa v devadesátých letech dvacátého století. Autonomie či omezená státnost v rámci nějaké federace je totiž jen neúplnou státností, se kterou se plně dotvořený a svébytný národ nespokojí.
Postavit budoucnost Evropy výhradně na národních státech je cestou nikam, protože to stabilitu nepřinese. Pokud by se zvýšil význam hranic, menšiny budou logicky usilovat o připojení k mateřskému národnímu státu. Je proto třeba se vydat přesně opačnou cestou: snížit význam hranic i národních států a pokusit se vybudovat především funkční jednotnou Evropu.
(otištěno v Právu, 21. 5. 2020, s. 7)