V úterý 26. května ráno jsem si tak jako každý den ráno šel koupit „Právo“. Po přečtení prohlášení jednoho bývalého premiéra (Mirka Topolánka) a tří bývalých ministrů zahraničí (Jana Kohouta, Cyrila Svobody a Alexandra Vondry) „Odmítáme podrážet Izrael“ se mne náhle zmocnilo „Déjà vu“, tedy pocit, že prožívám něco, co už jsem kdysi zažil.

Autoři vystoupili proti prohlášení ministra zahraničí Tomáše Petříčka současného ministra kultury a bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, kteří vyjádřili v „Právu“ 23. května pochybnosti nad izraelskou anexí osad na západním břehu Jordánu, aniž je jasné, jaký potom bude statut zbývajících palestinských území a jejich obyvatel. Jak známo, s touto anexí počítá americký mírový plán. Topolánek, Kohout, Svoboda a Vondra nám říkají zhruba toto: izraelský plán anexe nemáme kritizovat, protože Izrael je demokratický stát, zatímco na území palestinské autonomie demokracie nefunguje, Trumpův mírový plán sice „není samospasitelný“, ale ukazuje „cestu ze slepé uličky“ (takže je vlastně geniální), Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg urazili Izrael a Spojené státy, naše spojence; jejich kritika se staví proti americkému mírovému plánu, je tedy protiamerická, nahrává Bruselu a jeho (údajné) protiizraelské politice.
Ponechme stranou několik problematických tvrzení v Topolánkově (a spol.) prohlášení, se kterými by se jistě dalo polemizovat. Hlavním problémem totiž není, zda má ohledně poměrů na Středním východě pravdu Petříček a spol. anebo Topolánek a spol., ale zda je dovoleno, aby veřejní činitelé a především ministři kritizovali zahraniční politiku Spojených států. Nikoliv jako ministři, ale jako občané našeho státu. Podle bývalého premiéra Topolánka a bývalých ministrů zahraničí se to totiž zřejmě nesmí.
Bývaly doby, kdy u nás platilo heslo "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak". Stačí si přečíst „Rudé právo“ z předlistopadového období: západní kapitalistické státy a především USA mohl každý kritizovat ad libitum, ale kritika SSSR byla (dokonce i v roce 1968) tabu. Všechno, co přišlo z Kremlu, bylo správné. Kritizovat Sovětský svaz a jeho politiku, jako např. invazi do Afganistánu, znamenalo zaujímat "antisovětský postoj", "nahrávat západoněmeckým revanšistům" či "americkým imperialistům" a temným silám obecně. Totéž platilo pro naše tehdejší spojence „z tábora míru a socialismu“, pro které platila směrnice: o nich se píše buď jen dobře, nebo se o nich nepíše vůbec.
Naivně jsem se domníval, že tato doba je pryč. Bohužel – a v tom je právě to déjà vu - mýlil jsem se. Vlastně se jen změnily světové strany a názvy mocností. Dnes pro mnohé politiky pro změnu platí "Se Spojenými státy na věčné časy a nikdy jinak". Je pro ně svaté cokoliv Bílý dům navrhne, i kdyby to byl sebevětší nesmysl. Zpravidla si neodpustí kopnout do Bruselu, který současný obyvatel Bílého domu nemá rád. Kritika Bruselu a Evropské unie je proto v pořádku, ale jakákoliv kritika politiky Washingtonu (údajně) podrývá naše transatlantické spojenectví, je protiamerická a dokonce poškozuje základy demokracie. Kritikové americké politiky jsou nenapravitelní levičáci, kryptokomunisté, „eurohujeři“, placení agenti Moskvy či Pekingu a vůbec podezřelá individua. A jak se ukazuje, s kritikou izraelské politiky je to stejné.
Kritika izraelského a amerického plánu na anexe území západního břehu Jordánu, kterou zveřejnili Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg ve svém prohlášení není protiizraelská; není ani v rozporu s naším tradičním přátelstvím s Izraelem, protože přátelství přece neznamená automatický souhlas s jakoukoliv přítelovou politikou. Odmítnutí izraelské anexe naopak plně odpovídá postoji Evropské unie a právě tento postoj (a nikoliv postoj Washingtonu) by měl být pro vládu České republiky určující.
Rozhodně se nepovažuji za „protiizraelského“ historika či publicistu. Naopak: obdivuji Izrael, byl jsem tam několikrát, tuto zemi jsem si zamiloval. Ale to neznamená, že jsem nekritický. Každý, kdo procestoval Izrael a palestinská území na západním břehu Jordánu tak jako já a měl otevřené oči, musí okamžitě pochopit, že mírový plán Donalda Trumpa je mrtvě narozeným dítětem a nemá žádnou naději na úspěch, protože vyhovuje jen jedné straně konfliktu, totiž Izraeli. Jistě, Palestinci by tento plán přijmout mohli – ale proč by to dělali, když pro ně znamená konec naděje na vlastní stát na západním břehu Jordánu? I když není ještě zcela jasné, jak velké území má být anektováno, je zcela jasné, že zbytkové palestinské území by nebylo schopno samostatného státního života. Anexe mír regionu stejně nepřinese, neboť palestinské obyvatelstvo se postaví všemi prostředky na odpor.
Kritici Petříčka, Zaorálka a Schwarzenberga argumentují tím, že Izrael se musí starat o svou bezpečnost, kterou část palestinského obyvatelstva ohrožuje. To nerozporuji, jenže inkorporací palestinských území se bezpečnost Izraele nezvýší, ale naopak sníží, protože nepřátelské obyvatelstvo bude nyní přímo v jeho hranicích. Jejich dalším argumentem je, že je Izrael jedinou fungující demokracií na Středním východě, zatímco na území palestinské autonomie demokracie nefunguje. To je jistě pravda, ale to samo o sobě nemůže být důvodem pro anexi, protože zákaz jednostranně připojovat cizí území se vztahuje na všechny státy bez ohledu na jejich politické zřízení.
Topolánek and comp. sugerují představu, že anexe bude vlastně výhodná i pro palestinské obyvatelstvo, protože se mu dostane výhod demokratického státu. V Topolánkově prohlášení se výslovně uvádí, že i tito obyvatelé budou mít stejná práva jako ostatní občané. Nechme teď stranou prověřený poznatek, že žádná národnostní skupina nechce být dobrovolně menšinou v cizím národním státě, takže samotné udělení izraelského občanství Palestincům by problém nevyřešilo. Nikde ale zatím nebylo řečeno, že se všichni nežidovští obyvatelé na západním břehu v případě anexe stanou automaticky izraelskými občany. Palestinců je příliš mnoho. Pokud by se stali občany Izraele, nebude už tento stát objektivně židovským národním státem, ale státem dvou národů. To je v zásadním rozporu se samotnou zakladatelskou myšlenkou izraelského státu a proto je logické a přirozené, že se takovému vývoji Izrael bude bránit. Vysoce nepravděpodobné také je, že by s udělením izraelského občanství všem Palestincům dobrovolně přišla právě současná vládní pravicová strana Likud premiéra Benjamina Netanjahua. Masová účast Palestinců ve volbách do Knesetu (izraelského parlamentu) by totiž zcela překreslila politickou mapu Izraele. Ve skutečnosti tak není vůbec jasné, za jakých podmínek se nežidovští obyvatelé na anektovaném území po anexi stanou občany Izraele a zda tedy budou mít z izraelské demokracie nějaký užitek. To, že právě toto Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg – byť jinými slovy - napsali na stránkách „Práva“, není žádný „podraz“: je to naopak přátelské upozornění našim izraelským přátelům i americkým spojencům a výraz občanské odvahy.
Mírový plán počítající s anexí osad a tím i části území na západním břehu Jordánu má ve skutečnosti především zajistit Donaldu Trumpovi podporu vlivných židovských kruhů v USA před nastávajícími prezidentskými volbami. Rozhodně ale není „východiskem ze slepé uličky“. Vůbec si nemyslím, že by mohl být podkladem pro jakákoliv jednání o míru na Středním východě. A protože si to nemyslím, nevidím ani žádný důvod, proč bych měl tomuto plánu nekriticky tleskat jenom proto, že jej předložil americký prezident a USA jsou naším spojencem.
(text je rozšířenou verzí článku uveřejněného v „Právu“ 28. 5. 2020)