Podíváme-li se na ruské dějiny za posledních dvě století, zjistíme zajímavou věc: když Rusko prohrálo nějakou válku, vyvolalo to uvnitř země pozitivní změny. Pokud válku vyhrálo, pak sice zpravidla získalo nová území a posilnilo svoje pozice na mezinárodním poli, ale obyčejný ruský člověk z toho kromě pocitu, že patří k velkému národu, nikdy žádný prospěch neměl. Právě naopak: vítězství vždy upevnilo dominantní postavení vládnoucího autokrata, a to vedlo jen k dalšímu utažení šroubů. Uvedená poučka platí nejen pro Rusko, ale i pro pozdější Sovětský svaz.

Několik ilustrativních příkladů: v letech 1853-1856 Rusko válku s cílem zmocnit se kontroly nad Černým mořem zahájilo válku proti Osmanské říši, které ale oproti ruskému očekávání přišla na pomoc Velká Británie a Francie, jejíchž jednotky se vylodily na Krymu. Tuto Krymskou válku Rusku v roce 1856 prohrálo. Podmínky mírové smlouvy, uzavřené v Paříži, byly pro Rusku velmi potupné, protože muselo zcela demilitarizovat své černomořské přístavy a ztratilo svou pozici ochranné mocnosti nad Srbskem a pravoslavnými věřícími Osmanské říše. Car Mikuláš I., který válku zahájil, se jejího konce nedočkal, ale jeho syn Alexandr II. po válce provedl zásadní reformy: v roce 1861 zrušil nevolnictví, reformoval soudní systém podle evropského vzoru, uvolnil cenzuru, umožnil ruským poddaným cestovat do ciziny, reformoval armádu a dokonce připravoval zavedení omezené ústavy, v čemž mu ale zabránil atentát, který na něj v roce 1881 spáchali teroristé z revoluční organizace „Narodnaja volja“ (Svoboda lidu).
V únoru 1904 se na Dálném východě stalo Rusko terčem útoku Japonska. Tuto válku Rusko následující rok prohrálo a muselo do značné míry vyklidit své pozice v Tichomoří ve prospěch Japonska. Vnitropoliticky byla ale tato porážka pro ruský národ blahodárná, protože vedla k první ruské revoluci, po níž se Rusko poprvé v dějinách stalo alespoň částečně ústavním státem s garantovanými základními občanskými právy a voleným parlamentem (státní dumou) s omezenými pravomocemi. A byť byla revoluce poražena a ruský parlamentarismus pak až do vypuknutí světové války v roce 1914 kulhal na obě nohy, nepochybně šlo o změny posouvající Rusko směrem k Západu.
Vnímáme-li Sovětský svaz jako pokračování Ruska, pak bude vhodné připomenout si důsledky sovětské porážky ve válce v Afganistánu v letech 1979-1989. Sovětský svaz se válkou ekonomicky vyčerpal, proti účasti sovětské armády ve válce vznikl odpor především u neruských národů. Armáda se nakonec musela z Afganistánu stáhnout, což destabilizovalo samotný Sovětský svaz. Komunistický režim padl, odtrhly se pobaltské státy a Sovětský svaz koncem roku 1991 zanikl. I když dost lidí v Rusku dnes vzpomíná na velký Sovětský svaz s nostalgií, jeho zánik, restaurace kapitalismu a nastolení demokratických svobod v devadesátých letech bylo nepochybně pozitivem nejen pro neruské národy, ale i pro Rusy.
Vezmeme-li naproti tomu ruská vítězství, je bilance tristní. Vítězství Ruska ve válkách proti Napoleonově Francii na přelomu 18. a 19. století sice nakonec přivedlo ruská vojska v roce 1814 až do Paříže, ale doma přineslo zemi jen utužení samoděržaví a ještě větší izolaci od zbytku Evropy. Tak například nevolnictví, o jehož zrušení uvažovala už Kateřina II. a potom i její syn Pavel I., se za vlády vítězného Alexandra I. a pak jeho nástupce Mikuláše I. udrželo ještě téměř půl století. Vítězství SSSR nad nacistickým Německem znamenalo vyhnání cizích okupantů jak ze sovětského území, tak ze zemí střední Evropy a rozšířilo sovětskou sféru vlivu až po Labe; ruskému národu (a tím méně jiným národům SSSR) ale nepřineslo vnitropoliticky pozitivního nic: upevnilo naopak Stalinův kult, který vyrostl do nadlidských rozměrů, obnovilo represe, které na počátku padesátých dosáhly téměř intenzity velkého teroru z let 1937-1938 a uvrhlo svět do studené války. Vítězství Ruska v krátké válce s Gruzií v roce 2008 ve svých důsledcích jen akcelerovalo upevňování osobní moci Vladimíra Putina a demontáž svobody a demokracie, kterou ruský národ získal na počátku devadesátých let během prezidentského období Borise Jelcina.
Ani v současné válce to zřejmě nedopadne jinak. Zvítězí-li Rusko, bude to znamenat nejen reálný konec samostatnosti Ukrajiny (ať už její formální postavení v „ruském světě“ bude jakékoliv), bude to znamenat nejen přímé ohrožení pobaltských států a zemí střední Evropy, které budou mít ruská vojska na svých východních hranicích, ale bude to neštěstím i pro Rusko samotné. Putin se stane v očích většiny Rusů nedotknutelným idolem, jakým se stal po druhé světové válce Stalin. Jeho zlé činy budou vítězstvím v myslích ruského lidu zapomenuty. Naopak porážka ruské armády dává šanci na Putinovo odstavení od moci, což je základní předpoklad jednak pro obnovu jakýchkoliv smysluplných vztahů mezi Západem a Ruskem a jednak – což je důležité pro samotné Rusy – pro budování nového, svobodného a demokratického Ruska.
Jakým způsobem byl mohl Putin odejít, o tom nechci spekulovat. Bylo by jistě žádoucí, kdyby byl buď tlakem veřejnosti anebo armádních špiček donucen k abdikaci. V Rusku se nicméně v minulosti často stávalo, že panovníci, kteří se znelíbili vládnoucí věrchušce anebo vyvolali svou neschopností vnitřní krizi státu, dopadli špatně: car Petr III. poté, co svou politikou spojenectví s Pruskem ztratil všechna území vybojovaná na Prusku ruskou armádou v sedmileté válce, byl v roce 1762 svržen vlastní manželkou Kateřinou Alexejevnou a spiknutím důstojníků gardy. Svržený Petr byl potom s tichým souhlasem své manželky, pozdější carevny Kateřina II. Veliké, na zámku v Ropši zavražděn. Jejího syna Pavla I. Petroviče potkal podobný osud: bez ohledu na enormní vojenské úspěchy ruské armády ve válce proti Francii uzavřel náhle v roce 1800 spojenectví s Napoleonem, s nímž si chtěl rozdělit svět. V noci z 11. na 12. března 1801 (z 23. na 24. března podle dnešního kalendáře) jej v jeho vlastním paláci uškrtili důstojníci palácové gardy, a to s tichým souhlasem jeho nejstaršího syna, příštího cara Alexandra I. Poslední ruský car Mikuláš II., politicky zcela neschopný, který svými neodbornými zásahy způsobil faktickou porážku Ruska ve světové válce a nepřímo tak vyvolal v roce 1917 únorovou revoluci, byl 17. července 1918 zabit bolševiky v Jekatěrinburku i s celou svou rodinou, zřejmě na přímý Leninův příkaz anebo alespoň s jeho souhlasem. A ani v Sovětském svazu to nebylo jiné. Když Stalina v noci na 1. března 1953 ranila mrtvice, postaral se jeho obávaný náčelník státní bezpečnosti Lavrentij Berija, aby k němu nikdo nepřišel a nedostal včas lékařskou pomoc; lékaře zavolal teprve když si byl jist, že už Stalinovi nepomohou. Berija se snažil zaujmout Stalinovo místo, ale už po třech měsících byl za pomocí špiček armády sesazen a pak v prosinci 1953 zastřelen. Pro ruský národ to bylo samozřejmě jen dobře.
Na závěr ještě několik slov o česko-ruských vztazích. Jeden ruský historik mně nedávno napsal, že Česká republika je nyní Rusy vnímána jako nepřátelský stát a vzájemné vztahy jsou na bodu mrazu. Odepsal jsem mu, že my nemůžeme za to, jak nás Čechy v Rusku kdo vnímá, ale že na tom nezáleží; to, že naše vztahy s Putinovým Ruskem jsou na nule, také nijak nevadí, protože s dnešním Ruskem žádné vztahy nad rámec těch opravdu nezbytných nepotřebujeme a ani mít nechceme. Ale současně jsem napsal, že naše odmítání Putinova režimu není odmítáním Ruska jako státu či výrazem nepřátelství k ruskému národu. Ruský národ byl vlastně první obětí Putinova režimu, byť si to částečně způsobil sám, protože včas Putina nezastavil. Proto pokud se ruský národ od tohoto režimu osvobodí, zaslouží si pomoc Evropy i celého svobodného světa, tak jako se této pomoci po druhé světové válce dostalo Spolkové republice Německo. Putin tu naštěstí nebude věčně – ať už z Kremlu odejde jakýmkoliv způsobem. S novým, lepším Ruskem, Ruskem bez Putina, jistě Česká republika opět naváže nové vztahy a obapolně prospěšnou spolupráci.

(Právo, 29. 3. 2022, s. 6)