Děti, radujte se - do školy vás přijde navštívit pan prezident.

“Ale jak pana prezidenta uvítáme, abychom ho uctili?” strachuje se mladá učitelka.
“Děti musejí přijít do školy opilé, to je hotová věc,” má jasno ředitel “a ať nezapomenou na cigarety! Ale hlavně ať to nevypadá, že kouří jen kvůli němu - hezky ať je třída pořádně zahulená, ještě než dorazí ochranka. A všude musí být popelníčky!” odpovídá ředitel rezolutně.
“A uvítáme ho básničkou, jako se to dělávalo?” špitne učitelka.
“Na to zapomeňte, paní kolegyně, víte, že by mohl usnout… ale máte pravdu, něco bychom přichystat měli,” přemýšlí ředitel nahlas.
“Co kdybych oslovila Čílu a Košnáře?”
“Myslíte ty propadlíky?”
“Ano,” pokračuje učitelka nesměle dál “tak sprostě jako oni nikdo nemluví - mohli by si s ním výborně rozumět a hezky ho přivítat.”
“To je skvělý nápad, paní kolegyně. Tak to uděláme. Ať si připraví nějaká peprná slova - víte, taková ta z pasťáků.”
“A jak by děti měly být oblečené, co myslíte?”
“To je také dobrá otázka - ideálně něco starého a vytahaného. Čím nevkusnější, tím lepší”
“A paní kolegyně!” volá ještě ředitel, “hlavně prosím schovejte busty Masaryků a obrazy Havla! To by byl průšvih. A všechny asijské žáky, které máte, dejte do prvních lavic,” volá ještě ředitel za odcházející učitelkou.
Bude to dobré - prezident bude určitě spokojený a oslava sto let republiky bude jistě důstojná, zamne si ředitel ruce a odchází také.