„Proč já to vlastně celý dělám? Proč se chci zase nechat odvézt do nějaký země, o který jsem slyšel akorát to, že existuje, a která je mi v podstatě ukradená? Navíc se mi tam určitě něco stane, někdo mě zastřelí, v autě nejspíš, to se stává nejčastěji, nebo mě unesou a mně bude blbě, budu paralyzovanej strachem a nebudu si moct po ránu ani vyčistit zuby, což nesnáším.“

Takhle nějak jsem opět uvažoval poté, co mi Lékaři bez hranic zavolali, jestli bych neodjel do Středoafrické republiky na další misi. Samozřejmě, že Lékaři bez hranic jsou nejlepší zdravotnická organizace na světě, profesionální a plná sympatických nadšenců, proto pro ně konec konců třetím rokem pracuji, ale proč mi zavolali tři dny před odletem, když věděli tři měsíce, že budu k dispozici, a já teď musím hekticky běhat po Praze, vyřizovat vízum, kontrolovat očkování, balit se na sedm týdnů někde v buši a zadělávat si na další vřed? Ta nechuť kamkoliv jezdit a vydávat ze sebe maximum v podmínkách, do kterých nás Lékaři bez hranic posílají, nota bene jde-li o ozbrojené konflikty, mě přepadla zatím pokaždé. Myslím, že to je normální první reakce na příliš prudkou změnu. Přirozeně člověk tíhne k tomu, aby se moc nestresoval, a je rád, že má svoje jisté. Za čím se to teda pořád ženu?

Taky bych rád věděl. Myslím, že většina z těch čtyř tisíc lidí, které Lékaři bez hranic ročně na mise posílají, si žádnou jasnou odpověď v hlavě nikdy nezformuluje. Jdou po pocitech, které tahle práce přináší, a určitě se velkou část svého času ženou za představou jakéhosi dobrodružného a smysluplného života, která se ovšem nakonec skutečnosti téměř nepodobá. Něco jako sen o lásce, která hory přenáší, o harmonickém vztahu a šťastných dětech. V pětadvaceti se tak zahledět do budoucnosti a pomyslet si: „Ba ne, já to budu mít v životě navzdory všemu trápení přece jenom krásný!“ A pak ten vyčerpávající vztah, tahle iritující žena nebo muž po dvaceti letech handrkování, je to to, o čem jsem snil? Je. Jenom to v dennodenním provozu občas vypadá dost jinak. Stejně tak s humanitární pomocí, mám dojem.

Před odletem jsem všechny tři noci špatně spal. V práci jsem si kromě antimalarik předepsal do rezervy Diazepam, pro případ, že budu nějaký večer na misi natolik přetažený a úzkostný, že nebudu moci usnout a druhý den na sále pak bloumat jak tělo bez duše a rozhodovat o zdraví jiného člověka jako ve snu. Už se mi to stalo a jedna příležitostná tableta ve jménu našich pacientů nemůže škodit. Každá mise je ovšem jiná, někde se chirurg vyčerpá za čtyři týdny tak, že je zralý na odjezd, jinde může být šest měsíců a je to pravidelná práce jako doma v Evropě. Jaká bude tahle mise v RCA (République Centrafricaine), nevím, ale zatím to vypadá, že o dost klidnější, než byla ta poslední na Haiti nebo předtím ve východním Kongu.



Tak a konečně sedím v Bangui, hlavním městě RCA, na terase bungalovu hlavního koordinačního týmu, který má na starosti řízení tří odlehlých nemocnic na severu země. Tento tým je jakousi řídící spojkou mezi Paříží a jednotlivými nemocnicemi v terénu. Kolem stolu deset sympatických lidí, převážně Francouzů, na půl ucha poslouchám, o čem se baví, a píšu. Venku se spustil liják, těžké kapky tlučou do červeného prachu dvora nebo pleskají o listí palem a banánovníků, cikády a generátor vytrvale chrastí a celodenní lepivé dusno zázračně polevuje. Nezbývá, než dotáhnout tropickou idylu do konce dobře vychlazeným pivem a večerní cigaretou. Schladit hrdlo, spláchnout prach a zhluboka a slastně natáhnout dým. Nekuřák nepochopí, ale tohle je možná jeden z momentů, proč člověk jede na misi. Jak mi říkal Šimon ještě doma před odjezdem – pivo a cigareta nechutná nikde na světě líp, než večer na misi po dlouhém dni.

V Bangui jsem přistál dnes ráno a řidič mě s Toyotou čtyřkolkou, se kterou jezdíme všude po světě, odvezl z letiště rovnou do kanceláře, kde jsem prošel vstupním briefingem – „nalejvárnou“ proč jsem vlastně tady, co to je za zemi a co se ode mě chce. Tentokrát šlo spíš o přátelský pohovor se šéfkou mise Magali, asi pětatřicetiletou Francouzkou s chytrýma přidrzlýma očima a dlouhým copem, která zodpovídá za řízení několika projektů francouzské sekce Lékařů bez hranic v RCA. Do naší nemocnice v Paoua na severu země poletíme společně malým letadlem pozítří ráno. Pro mě je to konečná destinace, pro ni běžná pracovní návštěva. V Paoua provozujeme největší nemocnici provincie Ouham-Pendé a funguje obdobně jako krajská nemocnice u nás. Většinu pacientů tým Lékařů bez hranic vyléčí nebo odoperuje tam, jenom vzácně se musí někdo přeložit sem do hlavního města do státní nemocnice, kde ovšem, přestože to je nemocnice dokonce univerzitní, mírně řečeno, jistota kvalitního ošetření chybí.

A je to tady! Hned jak jsem se pokusil popsat idylu tropického večera, vypařila se se zazvoněním telefonu na stole přede mnou. Robustní arménská logistka, ženská jako řemen, chraplavý hlas a drsný smích, telefonuje na všechny strany, aby zajistila noční příjem novorozence s podezřením na vrozenou neprůchodnost střeva, kterého zrovna poslali naši lékaři z nemocnice Paoua, kde mám pracovat, sem do hlavního města. Příkazy řidičům prokládá kousavými vtipy a sama se jim směje tak, že noční hlídač na zahradě určitě přemýšlí, jestli se právě nehroutí v epileptickém záchvatu. Poté, co zaklapla telefon, se na mě Shusha otáčí, jestli bych se na devět dní starou holčičku nezajel podívat. Mluvili jsme dnes odpoledne náhodou o tom, co vlastně dělám, že se specializuji na dětskou chirurgii. Takže tím končí můj aklimatizační den a začíná práce – odjíždím do místní největší nemocnice Hopital General de Bangui. Hmmm, jen aby mě tam něco nesežralo.

Září 2010