Moje pacientka R. se téměř zahojila. Nakonec přece jenom zůstaly pahýly obou končetin po reamputaci čisté. Trochu jsem přiblížil jejich kůži, aby se zahojily rychleji, a R. se najednou, bez bolestí a bez horeček, začala znovu usmívat a zajímat o svého ročního syna. Tak z toho mám vážně dobrý pocit. Musím se s ní vyfotit, než odjedu, protože se zařadila do malé galerie pacientů, které asi nikdy nezapomenu.

Na každé misi jsem jednoho takového pacienta měl. Provázel mě a já jeho od začátku do konce. Během první mise v Kongu to byla čtyřicetiletá žena s otevřeným nádorem na noze, který jsem obden převazoval. Po dvou měsících převazů mi jako výraz vděku darovala pytlík brambor a za dva dny na to mi zemřela doslova v náručí po tom, co jsem jí položil na lůžko ve vyšetřovně, abych ji znovu převázal.

Na druhé misi v Kongu to byl M., šestnáctiletý kluk, který v epileptickém záchvatu spadl hlavou do ohně a spálil si celý obličej a hlavu až na lebku. Dodnes ho živě vidím, jak vstupuje na sál, tápavě a plaše s celou hlavou ovázanou tak, že z obvazů kouká jenom brada. Isa, což byl jeden z nejobětavějších sálových bratrů, mu při holení zbytků vlasů na zátylku, které pravidelně dorůstaly, vždycky zpíval anebo si s ním povídal hlubokým tichým hlasem jako otec se synem. I když se mi M. se svojí jednou velkou mokvavou ranou místo obličeje zpočátku hnusil, časem jsem si na něj zvykl a spolu s Isou mě dokázali dojmout.

Tady se mou pacientkou stala R.

Mise se blíží ke konci. Ještě pár dní a pojedu domů. Jaká vlastně byla tahle letošní dovolená? Jako obvykle v druhé polovině mise teď nechápu svoje chmury a mdlé pocity z nekonečně dlouhé a zoufalé práce, které jsem měl po příjezdu. Je třeba přiznat, že blížící se odjezd má na moji psychiku pozitivní dopad a tajně pokukuju po všech ostatních členech týmu, kteří jsou tu – až na anestezioložku – na šest a více měsíců. Říkám si: “Vždyť to bych se zbláznil!“ Ale vzápětí mi silnější hlas vzadu v hlavě s vyrovnaným úšklebkem odpovídá: „Ale nezbláznil. Zvyknul by sis a práce a život na základně by tě těšily přes všechnu únavu a těžké chvíle stejně jako teď.“ Tak to bývá, nejhorší jsou ty přechody z jednoho prostředí do druhého, ze světa v Praze do světa v Paoua – a obráceně.

Nejhorší je nakonec to, že mezi světem základny v Paoua a světem v Praze nebude nikdy žádná velká spojitost. Až se vrátím domů (chvála bohu, že něco takového jako „domov“ pořád mám), navážu svým dennodenním fungováním tam, kde jsem přestal před odjezdem. Zase si otevřu počítač, abych zaplatil pravidelný měsíční nájem, zase pojedu autobusem do práce a zase půjdu večer po práci na pivo do Mlejna a budu mít radost, že tam potkám někoho z přátel. Všechno nejspíš půjde svojí starou známou cestou, jako by těch šest týdnů v Paoua byl jenom divný sen. Takže co z toho všeho vlastně zbude??

Zbude pár kamarádů roztroušených po světě. Jestliže je kdy znovu uvidím, budu z toho úplně naměkko a budu mít hroznou radost, že je vidím. Už se mi to párkrát stalo. Budu tu radost mít nejenom proto, že jsou to často velcí sympaťáci, mají skvělý smysl pro humor a široké srdce, ale zároveň si vzájemně budeme živoucím potvrzením toho, že svět v Paoua existoval a nebyl to jenom sen. Snová skutečnost se na chvíli zvedne ze záhrobí a naplní nás až po okraj.

Pak zbudou vzpomínky na lidi, se kterými jsme dělali nebo kterým jsme pomohli. Pokud vím, tak to se taky hodí. Například pro období, kdy člověk prožívá v Čechách nějaký osobní karambol nebo krizi a připadá si jako idiot. Díky pár vzpomínkám na nemocnici, jako byla ta v Paoua, je jistá šance, že se z té své krize hned tak nezhroutí a vydrží do doby, kdy se chmurný horizont zase poněkud projasní.

A nakonec zbude nejasný pocit, že jsem se přece jenom v životě neflákal, ale o něco mi šlo a šel jsem do toho naplno. Třeba to celé nakonec nedopadne dobře, ale alespoň budu moci říci s čistým svědomím: „Hele, zkusil jsem to.“

A to je konec blogu a konec mise. A la prochaine! :-)